Autori:

Nálezem ze dne 30. července 2026, sp. zn. III. ÚS 721/26, vymezil Ústavní soud podmínky, za nichž lze nařídit předběžné opatření ukládající poskytovatelům internetového připojení znepřístupnit webové stránky podle § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona.

Významně rozšiřuje okruh toho, co je navrhovatel povinen doložit, doplňuje zájmy, které soud poměřuje, a připojuje měřítko, jímž se poměřuje stáří předložených podkladů.

Následující text rekapituluje závěry nálezu v pořadí, v jakém o návrhu rozhoduje soud prvního stupně.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2026, č. j. 2 Nc 1012/2026-168, uložil dvěma poskytovatelkám internetového připojení zdržet se poskytování služby umožňující přístup ke stránkám na dvou doménách. Držitelka domén však nebyla účastnicí řízení, o usnesení se dozvěděla až po jeho vydání od jedné z účastnic.

Pregnantně řečeno: Uložil operátorům O2 a T‑Mobile, aby zablokovali přístup na dvě konkrétní domény svým uživatelům. Vlastník domény se o předběžném opatření dozvěděl od jednoho z účastníků až poté, co weby na obou doménách přestaly velké části uživatelů v ČR fungovat.

Ústavní soud výrokem I. vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno právo stěžovatelky na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a práva na soudní ochranu, na řádné projednání věci a na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Výrokem II. návrh na zrušení usnesení zamítl, protože je městský soud v mezidobí zrušil sám.

Pro budoucí rozhodovací praxi soudů prvního stupně je podstatné, komu nález otevřel cestu k přezkumu.

V bodě 48 Ústavní soud konstatuje, že „právní úprava a její výklad tedy nepočítá s účastenstvím uživatelů internetu v řízení o vydání soudních zákazů podle § 40 odst. 1 písm. f) autorského zákona“, a v bodě 21 kvalifikuje napadené usnesení ve vztahu k držitelce domény jako jiný zásah orgánu veřejné moci: účastnicí sice nebyla, „materiálně ji však napadené usnesení bezprostředně zasáhlo“.

Vedlejší účastenství podle § 93 o. s. ř. ani návrh na zrušení opatření podle § 77 odst. 2 o. s. ř. přitom Ústavní soud za efektivní prostředek ochrany nepovažuje; první proto, že vedlejší účastník „nemá samostatné procesní postavení“ (bod 23), druhý proto, že jím lze přezkoumat pouze to, „zda v čase nepominuly důvody nařízení předběžného opatření, nikoli zákonnost předběžného opatření v době jeho nařízení“ (bod 24).

Nález vychází z povahy tohoto typu opatření. V bodě 64 je řadí mezi uspokojující předběžná opatření, u nichž „jedna strana vždy nese riziko nenapravitelných nebo ‚těžko napravitelných‘ následků chybného rozhodnutí“, a v bodě 66 dodává, že řízení o vydání předběžného opatření „obecně není vhodným fórem pro rozhodování o komplikovaných regulatorních zásazích, jejichž lidskoprávní aspekty by měly být hodnoceny v plnohodnotných řízeních“. Z toho plynou nároky na odůvodnění, které nález rozvádí ve čtyřech krocích a shrnuje v bodě 79.

Prvním krokem je zajišťované právo. Soud se podle bodu 68 musí „nejprve vždy vypořádat s otázkou, zda navrhovatel osvědčil, že mu náleží autorské právo k dílům neoprávněně zpřístupněným veřejnosti na webové stránce, vůči níž návrh směřuje“. Zde nález setrvává u osvědčení.

Druhým krokem je zajišťovací důvod, tedy podle bodu 69 „takové ohrožení prosazení práva, kterému nelze předejít jinak než vydáním předběžného opatření“.

Zde už nález mluví jinak. Soud se musí vypořádat s tím, „zda navrhovatel prokázal, že na příslušné webové stránce dochází k neoprávněnému zpřístupňování děl, k nimž mu autorská práva svědčí“.

Rozdíl mezi osvědčením a prokázáním není terminologickou nedůsledností. Nález stejné rozlišení drží i ve shrnutí v bodě 79: autorské právo se osvědčuje, zbylé předpoklady se prokazují.

Třetím krokem je subsidiarita. Podle bodu 71 navrhovatel „bude muset prokázat, že neměl možnost obrátit se přímo na konkrétní porušovatele nebo provozovatele internetové stránky či držitele domény, proti níž návrh směřuje (např. proto, že nelze zjistit skutečného provozovatele či jeho kontaktní údaje), případně je kontaktoval, aniž by následně došlo k odstranění zásahu do autorského práva“.

Tento požadavek Ústavní soud nedovozuje z autorského zákona ani z judikatury Soudního dvora, nýbrž z ústavního pořádku a ze štrasburské judikatury. Důvodem je právě to, že porušovatel, provozovatel stránky ani držitel domény se řízení neúčastní.

Bod 70 popisuje situace, kdy je subsidiarita splněna: koncové uživatele nelze v anonymním prostředí identifikovat, provozovatelé stránek se účelově mění nebo sídlí v cizích jurisdikcích a totéž může platit o poskytovatelích hostingu. Blokace prostřednictvím poskytovatelů připojení je řešením pro tyto případy.

Čtvrtým krokem je šetrnější prostředek. Podle bodu 72 musí navrhovatel prokázat, že „zamezení porušování autorských práv nelze zajistit opatřením, které by bylo šetrnější co do šíře záběru“, neboť „znepřístupnění celé webové stránky je totiž mimořádně invazivním opatřením, spojeným s vysokým rizikem zasažení legitimního obsahu“.

Nález současně pojmenovává, co šetrnějším prostředkem rozumí: „přesněji cílenou blokací výlučně nelegálního obsahu (např. na úrovni subdomény), anebo blokací po omezené časové období“.

Nesplnění kteréhokoli ze čtyř uvedených předpokladů není vadou návrhu, kterou by soud vyzýval odstranit. Jde o předpoklady důvodnosti. Návrh, u něhož některý z předpokladů doložen není, je nedůvodný.

Pregnantně řečeno: Nositel práv musí soudu doložit čtyři věci.

• Že mu autorské právo k dílům svědčí.
• Že se díla na stránce opravdu zpřístupňují.
• Že nemohl jít přímo za tím, kdo stránku provozuje, nebo za držitelem domény, případně že za nimi šel a nepomohlo to.
• A že nešlo zablokovat méně, tedy jen část stránky nebo jen na čas.

Chybí-li jediná z těchto esencí, soud návrh zamítne.

Aktuálnost podkladů není pátým krokem. Je to měřítko, jímž se poměřují podklady ke všem čtyřem krokům předchozím.

Podle § 75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení, respektive vydání usnesení soudu prvního stupně. Ústavní soud z toho v bodě 73 dovozuje, že se obecné soudy „nemohou spokojit s tím, že navrhovatel osvědčil, resp. prokázal, že mu zajišťované právo nebo zajišťovací důvod svědčil někdy v minulosti“.

Bod 74 to převádí na obě strany řízení. Navrhovatel osvědčuje, že mu autorská práva svědčí aktuálně, a prokazuje, že porušování trvá přinejmenším v okamžiku podání návrhu. Soud pak posuzuje, zda jsou předložená tvrzení relevantní pro skutkový stav, který je v době rozhodování aktuální.

Věc, v níž byl nález vydán, ukazuje uplatnění tohoto měřítka. Návrh byl podán v červnu 2024 a opíral se o znalecký posudek vycházející z vyhledávání provedeného v dubnu a květnu 2024. Předběžné opatření bylo nařízeno až v březnu 2026. Mezi osvědčením skutkového stavu a nařízením opatření tak uplynulo více než rok a půl (bod 80).

Průtahy způsobily spory o místní příslušnost, tedy okolnosti nezávislé na vůli navrhovatelky. Ústavní soud přesto uzavřel, že specifické okolnosti řízení nemohou ospravedlnit, aby se soud spokojil s takto starým osvědčením. Takový přístup je „v příkrém rozporu s účelem institutu předběžného opatření i samotným textem zákona“ a vykazuje znaky svévole, „které jsou zesílené zvolením mimořádně invazivního opatření v podobě znepřístupnění celé webové stránky prostřednictvím poskytovatele připojení“ (bod 82).

Nález zároveň uvádí postup, jímž se tomu soud vyhne. Podle bodu 83 platí, že byl-li soud v důsledku předchozích průtahů nucen pracovat s více než rok a půl starým návrhem, „nic mu nebránilo v tom, aby navrhovatelku přinejmenším vyzval k osvědčení aktuálnosti dříve uvedených tvrzení (uvedením aktuálních tvrzení, případně doložením aktuálních listin)“.

Bod 84 pak konstatuje, že bez takové výzvy nebylo možné kvalifikovaně posoudit ani existenci zajišťovaného práva a zajišťovacího důvodu, „natož posoudit naplnění požadavků, které Ústavní soud rozvedl výše“.

Prahovou hodnotu, od níž je časový odstup podstatný, nález nestanoví. V prostředí, které se podle bodu 83 vyznačuje mimořádnou proměnlivostí obsahu, bude nutné práh odvíjet od povahy tvrzení, jež mají být osvědčena.

Pregnantně řečeno: Soud nesmí blokovat web na základě zjištění, která jsou stará dva roky. Vleklé spory o příslušnost na tom nic nemění. Trvalo-li řízení dlouho, má soud navrhovatele vyzvat, ať doloží, jak stránka vypadá teď.

Pro odvolací řízení z toho plyne, že přezkum aktuálnosti podkladů se s pravidlem o rozhodném stavu nemíjí. Odvolací soud pracuje s týmž okamžikem jako soud prvního stupně, a posuzuje tedy, zda materiál, z něhož soud prvního stupně vycházel, byl k tomuto okamžiku časově relevantní.

Jsou-li předchozí předpoklady splněny, přistupuje soud podle bodu 75 k posouzení přiměřenosti v užším smyslu.

Bod 76 vymezuje, co se poměřuje: míra ochrany, kterou opatření poskytuje základním právům navrhovatele, proti míře omezení základních práv osob, kterých se opatření dotýká.

Nález tyto osoby vyjmenovává. Jde o svobodu projevu a právo na přístup k informacím, o vlastnické právo a svobodu podnikání provozovatelů blokovaných webů a držitelů domén, dále o koncové uživatele internetu a o poskytovatele připojení. Do vážení tedy vstupují i osoby, které se řízení neúčastní a jejichž stanovisko soud k dispozici nemá.

Bod 77 doplňuje měřítko intenzity: „čím intenzivnější je zásah do předběžným opatřením omezených základních práv, tím silnější musí být ohrožení, resp. zásah do základního práva, jež má předběžné opatření chránit“.

Roli hraje, zda je převážným účelem blokovaných webů systematické porušování autorských práv, nebo zda jde o ojedinělé excesy, a jaký je podíl nelegálního obsahu na dotčené stránce. Nehledě na tento podíl je podle téhož bodu třeba vzít v potaz, zda se na stránce nenachází obsah zvláště cenný z hlediska svobody projevu a práva na přístup k informacím.

Po provedeném testu zbývá rozhodnutí o podobě výroku a právě zde se uplatní obě dimenze šetrnosti z bodu 72.

První dimenzí je šíře záběru. Blokace cílená na nelegální obsah, například na úrovni subdomény, zasahuje méně než znepřístupnění celé domény.

Druhou dimenzí je čas. Nález uvádí blokaci po omezené časové období jako variantu, kterou je nutné vyvrátit dříve, než soud přistoupí k blokaci časově neomezené. Občanský soudní řád k tomu poskytuje nástroj přímo: podle § 76 odst. 3 může předseda senátu při nařízení předběžného opatření stanovit, že „předběžné opatření bude trvat jen po určenou dobu“.

Protiváhou rychlosti řízení, které probíhá bez slyšení účastníků, je § 77a odst. 1 o. s. ř. Zanikne-li nebo je-li zrušeno předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že bylo vyhověno návrhu ve věci samé nebo že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu „každému, komu předběžným opatřením vznikla“.

Okruh oprávněných zákon neomezuje na účastníky řízení, což u opatření, jehož dopad nese osoba stojící mimo řízení, odpovídá povaze věci.

Pregnantně řečeno: Kdo blokaci navrhne a opatření je později zrušeno, aniž nositel práv uspěl ve věci samé, platí škodu každému, komu blokací vznikla. Tedy i držiteli domény, který u soudu nikdy nebyl.

Dvě omezení je namístě uvést.

Podle bodu 86 nebylo napadené usnesení způsobilé zasáhnout do svobody projevu stěžovatelky, neboť stěžovatelka je „pouze držitelkou domény“ a netvrdí, že by se podílela na provozování blokovaných stránek či na vytváření obsahu těchto stránek.

Podle bodu 58 nelze rozhodnutí ukládající znepřístupnění konkrétní stránky ztotožňovat se zavedením všeobecného dohledu, takže ústavní přípustnost takového rozhodnutí se posuzuje „výlučně v intencích čl. 17 odst. 4, nikoli odst. 3 Listiny“. Ochrana dotčené osoby proto stojí na právu na soudní ochranu a na ochraně vlastnictví, jak odpovídá výroku I. a bodu 85.

Vyhovující výrok stojí na zastaralosti podkladů a na absenci výzvy k aktualizaci podkladů. Obecná východiska rozvedená v bodech 68 až 79 nález s tímto nosným důvodem provazuje v bodě 82 odkazem na požadavky, které rozvedl výše, a v bodě 88 se hlásí k objektivní funkci ústavní stížnosti, jež slouží též k vyjasnění výkladu ústavních předpisů a má posílit legitimní očekávání v budoucí jednotné rozhodování v obdobných případech. Pro obecné soudy jsou tato východiska měřítkem, k němuž se při rozhodování o návrzích tohoto typu vztahují.

Procesní deficit, který nález popisuje, prostředky nálezu odstranit nelze. Držitel doménového jména se účastníkem řízení nestává, usnesení se držiteli nedoručuje a opravný prostředek držitel nemá. Nález na to odpovídá zpřísněním nároků na odůvodnění a rozšířením okruhu zájmů, které soud zvažuje. Napříště tak držiteli domény nezbývá, než se bránit stížností k Ústavnímu soudu.

Vzor jiného řešení český právní řád obsahuje.

Podle § 3c odst. 3 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, jsou účastníky řízení o zápisu internetových stránek na blokační seznam „provozovatel nebo držitel doménového jména internetových stránek“, a nelze-li některou z těchto osob identifikovat, označí se adresou dotčených stránek. Podle odstavce 4 se těmto osobám doručuje veřejnou vyhláškou a při známém pobytu nebo sídle rovněž na tuto adresu.

U blokace nařizované soudem podle autorského zákona obdobná úprava chybí a nález ten rozdíl překlenul prostředky aplikačními.

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím