Autori:

V roce 2020 mi odmítli exekuční návrh na základě upraveného seznamu přihlášených pohledávek protože insolvenční návrh podal dlužník. Včera se ke mne dostala nešťastnice, proti které je vedena exekuce na základě takového výpisu.
Zákon výslovně uvádí: https://krajta.slv.cz/2006/182/par_418-odst_7

"Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel."

Tak jsem začal hledat, jak je to možné a co se změnilo a našel jsem rozhodnutí 29 Cdo 129/2020, v němž se uvádí:

Kdyby ustanovení § 396 odst. 3, § 405 odst. 4 a § 418 odst. 6 insolvenčního zákona byla vykládána tak, že (současně) vylučují upravený seznam pohledávek jako způsobilý exekuční titul, je-li insolvenčním navrhovatelem pouze dlužník, šlo by o výklad neodůvodněně zakládající nerovnost v základních právech a povinnostech účastníků insolvenčního řízení, nadto o výklad odporující jedné ze základních zásad insolvenčního řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná judikaturu Ústavního soudu, ve které se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě, založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu. Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Nejvyšší soud na tomto základě uzavírá, že na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení podle § § 396 odst. 2, § 405 odst. 3, nebo § 418 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017, podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, i tehdy, je-li insolvenčním navrhovatelem pouze dlužník; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení.

Nejvyšší soud v rozhodnutí vydaném pod sp. zn.: 20 Cdo 1415/2024 pak uvedl:

"Taktéž u druhé povinnou formulované otázky dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od stávajícího právního závěru, neboť Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 ICdo 129/2020, podrobně vysvětlil, proč se při interpretaci ustanovení § 418 odst. 6 insolvenčního zákona nelze doslovně držet textu zákona. Popsané okolnosti, za kterých probíhalo přezkumné řízení v dané věci, přitom nejsou způsobilé shora uvedený názor změnit."

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím