Lexforum.sk - Michal Krajčírovič: Pozměňovací návrh k implementaci DSA přenáší rozhodovací pravomoc ze soudů na žalobce

Poslanec Karel Haas předložil svůj pozměňovací návrh (pod tímto je spolu s ním podepsán i současný ministr kultury Martin Baxa) k vládnímu návrhu zákona o digitální ekonomice - EU (sněmovní tisk 776/0), a to v tomto znění:

Návrh zákona (sněmovní tisk 776/0) se mění takto:

V části čtvrté, § 70 (Změna autorského zákona), se vkládá nový novelizační bod, který zní:

„X. V § 40 odst. 1 se na konci textu písmene f) doplňují slova „ , včetně takového zákazu, který zamezí i šíření v době vyhlášení rozhodnutí neurčitelného množství shodného protiprávního obsahu po dobu, po kterou trvá ohrožení nebo porušování práva autora, a to i rozhodnutím, kterým se zatímně upravují poměry účastníků.“

Nové znění kompletního ustanovení tak je následující:

(1) Autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména

f) zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práva autora, včetně takového zákazu, který zamezí i šíření v době vyhlášení rozhodnutí neurčitelného množství shodného protiprávního obsahu po dobu, po kterou trvá ohrožení nebo porušování práva autora, a to i rozhodnutím, kterým se zatímně upravují poměry účastníků.

Projednávání tisku je navrženo na pořad 127. schůze (od 21. 1. 2025).

Pozměňovací návrh je již na první pohled tzv. přílepkem k projednávanému zákonu (prováděcímu zákonu reflektujícímu DSA, DGA a ECD), s nímž souvisí pouze omezeně.

Především je ale mimořádně nebezpečným konceptem, u něhož si snad ani jeho autor nepředstavuje možné dalekosáhlé důsledky zcela popírající samotné základy, na nichž je postaveno soukromé právo.

Podstatou návrhu je představa navrhovatele o vzniku režimu blanketních předběžných opatření, kdy bez vědomí provozovatelů webových stránek a možnosti jakékoli obrany z jejich strany, včetně například možnosti splnění uložené povinnosti soudem (např. znepřístupnění konkrétního obsahu), bude z rozhodnutí samotných nositelů autorských práv docházet k blokaci takových webových stránek na základě jimi zaslané notifikace poskytovatelům připojení k internetu.

K tíži poskytovatelů připojení k internetu a na jejich odpovědnost má pak jít samotná realizace takových opatření, která je však technicky možná pouze omezeně a zpravidla ji lze realizovat jen způsobem, kdy dojde k blokaci i dalších webových stránek, jak rozvedu dále. Důsledkem tak může být naprosté pošlapání práv provozovatelů webů a poškození české digitální ekonomiky.

Namísto omezení stávajících možností vydávání předběžných opatření k zamezení přístupu k webové stránce, jehož účastníkem ani provozovatel webové stránky není a nemůže se tak jakkoli bránit, je nyní navrhován režim ještě o řád přísnější – a absurdnější.

Současně je návrh jednoduše zneužitelný pro blokaci zcela legitimních stránek bez jakékoli soudní kontroly - nebude tak problém zablokovat z rozhodnutí nikoli soudu, ale soukromoprávního subjektu, např. web konkurence.

Hodí se úvodem poznamenat, že již nyní je Česká republika prakticky jedinou zemí v EU, kde je o nařízení předběžných opatření rozhodováno ex-partes (bez účastníků, tedy fakticky popřením zásady audiatur et altera pars) a současně nemá uzákoněnou ani úpravu stran ochranných dopisů - tedy možnosti potencionálního odpůrce předběžného opatření soudu dopředně předložit své vyjádření reagující obecně na argumentaci případných navrhovatelů.

Naproti tomu např. právní úprava Spojeného království, Španělska, Nizozemska, Itálie, Francie, Maďarska či Polska předpokládá prakticky výlučné rozhodování inter-partes, Německo či Španělsko pak zavedly institut ochranných dopisů. (více viz můj příspěvek ve sborníku recenzovaných vědeckých prací z mezinárodní vědecké konference Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích, str. 449)

Zajímavou otázkou rovněž zůstává, proč návrh s takto významnými důsledky je předkládán jako přílepek, pod nímž je však podepsán i současný ministr kultury Martin Baxa - tedy, proč není navrhován samostatně, a po komplexním vyhodnocení důsledků s dopadovou studií RIA, a to právě Ministerstvem kultury.

Aktuální návrh je tak nekoncepčním a nedopracovaným přílepkem, který bude mít zásadní dopad na svobodu projevu, svobodu podnikání a bude velmi jednoduše zneužitelný. Proto by tento pozměňovací návrh měl být odmítnut.

Konkrétně je předkládaný návrh:

výsledkem lobbingu vysílatelů;
přílepkem k zákonu o digitální ekonomice, se kterým však souvisí jen velmi okrajově;
byť je prezentován jen jako úzce použitelný nástroj (proti nelegálně redistribuovaným online streamům na webech provozovaných zahraničními poskytovateli, a to jen na dobu jejich trvání), neobsahuje jakákoli omezení a může být uplatněn vůči komukoli, na neomezenou dobu;
lze jej vydat i v předběžném opatření, proti němuž v ČR před jeho vydáním není žádná možnost obrany, a u kterého soud nezkoumá skutečný stav, ale tento se pouze osvědčuje tvrzeními a “důkazy” předloženými navrhovatelem;
neobsahuje mechanismus popisující, jak mají být následně určovány či ověřovány adresy k blokaci, hrozí tak jeho zneužívání či přenášení odpovědnosti na poskytovatele připojení;
nezavádí jakýkoli rejstřík existujících blokací, provozovatel blokovaného webu se tak o něm ani přes veškeré úsilí nemusí nikdy dozvědět - což může vylučovat možnost soudní obrany;
neozavádí jakékoli možnosti soudní kontroly následně “dynamicky” určených adres k blokaci, což opět umožňuje jeho masivní zneužívání;
je v absolutním rozporu s nařízením DSA, které provádí přijímaný zákon o digitální ekonomice, s principy českého soukromého práva i s rozhodnutím Soudního dvora EU ve věci C-314/12, na které paradoxne sám odkazuje;
nedefinuje formu a obsah blokačního příkazu, hrozí tak roztříštění praxe;
s ohledem na výše uvedené převádí extrémní administrativní povinnosti na poskytovatele připojení internetu, kteří se nově stanou arbitry toho, co je či není legální a má či nemá být blokováno, s plnou odpovědností za výsledek blokace - včetně odpovědnosti trestněprávní;
naprosto nerespektuje práva na svobodu projevu, přístup k informacím (uživatelů) a svobodu podnikání (provozovatelů webu, poskytovatelů připojení);
je jednoduše zneužitelný k blokaci i naprosto legitimních webů, např. webu konkurence - a prakticky bez možnosti nápravy a dovození odpovědnosti navrhovatele.
prakticky neguje princip “safe harbour”, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 3. 2010, ve spojených věcech C-236/08, C-237/08 a C-238/08, Google France SARL a Google Inc. proti Louis Vuitton Malletier SA, Google France SARL proti Viaticum SA and Luteciel SARL a Google France SARL proti Centre national de recherche en relations humaines (CNRRH) SARL a dalším či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. 7. 2011, ve věci C-324/09, L’Oréal SA a další proti eBay International AG a dalším;
zcela vyprazdňuje právní úpravu obsaženou v ust. § 6 zákona č. 480/2004 Sb., o informačních službách společnosti, kdy na jednu stranu ze zákona nemá např. poskytovatel informačních služeb veřejnosti (jakýkoliv webhosting, cloudové úložiště jako např. Dropbox, Google Drive) povinnost aktivně vyhledávat nezákonný obsah (např. porušující autorská práva), ale ve smyslu chtěného přílepku by přístup na takové úložiště mohl nositel autorských práv “nechat zablokovat” u poskytovatelů internetu - aniž by vůbec kdy měla cloudová služba možnost daný obsah odstranit. To je v přímém rozporu rovněž s ustálenou rozhodovací praxí, např. rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 Co 3/2021-60 ze dne 26. 2. 2021.

Z těchto důvodu by tento návrh neměl být přijat a měl být důrazně odmítnut jako nedůvodný, nedopracovaný, rozporný s existující právní úpravou a jednoduše zneužitelný.

----------------------------------

Problémy v detailu:

Výsledek lobbingu vysílatelů - možnost přijetí tohoto ustanovení byla prezentována advokáty kanceláře Havel & Partners na konferenci Stream Wars, jejímž partnerem byla Canal+, jakožto vysílatel sportovních přenosů. Prezentované řešení, které je obsahem tohoto návrhu, se setkalo s nesouhlasem účastníků akce, včetně zástupců soudů, i tak je zde však snaha jej prosadit takříkajíc na sílu a bez jakékoli širší a především odborné diskuze.

Přílepek k nesouvisející legislativě - je připojován ve druhém čtení jako přílepek k zákonu o digitální ekonomice, adaptující národní legislativu na evropské nařízení 2022/2065 (DSA), byť ním souvisí jen velmi omezeně, a naopak modifikuje ustanovení transponující čl. 11 směrnice 2004/48/ES a čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES - je na místě si klást otázku, proč je nyní, v návaznosti na nařízení DSA, modifikováno ustanovení transponující 20 let staré směrnice? Souvislost zde chybí a předkladatel nijak souvislost s DSA nařízením nevysvětluje; patrně proto, že neexistuje.

Extrémně široký dosah - předkladatel hovoří o tom, že ustanovení má dopadat na nezákonné sdílení živých přenosů, má být uplatněno vůči webům s provozovateli neznámými, nacházejícími se v zahraničí nebo se skrývajícími, a má být uplatňováno vůči poskytovatelům připojení k internetu, a má platit po dobu trvání přenosu.

To je však patrně pouze představa předkladatele o tom, jak by jeho návrh měl být užíván, neboť navrhované ustanovení žádná taková omezení neobsahuje a je použitelné prakticky neomezeně; nemusí se týkat je živých přenosů (tzv. streamu), ale i seriálů, filmů, textů, obrázků apod., může tak být uplatněno vůči jakémukoli poskytovateli zprostředkovatelské služby - navíc poskytovatel nemusí být neznámý, ani v zahraničí, a opatření nemusí trvat po dobu streamu (může trvat do ukončení ochrany, tj. 70 let od smrti autora) - a tedy lze s jeho užitím dosáhnout např. blokování celého webu seznam.cz (srov. příklady níže), popř. zavření online tržiště aukro (obrázky u produktu, ke kterým nemá prodejce potřebná práva, se tam užívají zcela běžně), či jakéhokoli jiného webu - včetně např. cloudových služeb Google Drive či Dropbox - kdy je zcela jisté, že vzhledem k počtu uživatelů těchto služeb je uživatelé využívají i budou využívat např. ke sdílení souborů, obrázků či videí, jež mohou být předmětem autorských práv, přičemž tomu definitivně nelze nikdy zabránit.
Možnost vydat i v předběžném opatření - předpokládá se vydávání předběžných opatření vůči osobě, která vůbec neprovozuje závadnou službu (web), ale typicky vůči poskytovateli připojení k internetu.

Takový koncept je nepochybně pro každého, kdo vede obecně jakýkoli soudní spor, doslova darem z nebes: poskytovatel připojení k internetu totiž nemá na vedení sporu o blokaci určitého obsahu (ev. nějakého cizího webu) žádný zájem; naopak vedení sporu pro něj přináší jen náklady, a jakákoli obrana z jeho strany je přinejmenším nepravděpodobná. V kombinaci s koncepcí předběžných opatření v právním systému ČR (viz dále) kdy navrhovatel pouze osvědčuje okolnosti (srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2024, č.j. 3 Co 34/2024-145) a tedy v řízení není přirozeně žádná protistrana, nemá provozovatel webu žádné možnosti obrany - koneckonců není ani účastníkem řízení.

Již tato předběžná opatření vůči operátorům jsou v ČR novinkou se značně negativním dopadem a není dosud vyjasněno, zda existují jakékoli možnosti nápravy. Tedy dojde zde k extrémně závažnému zásahu do práv provozovatele webu, který se proti němu realisticky nemůže nijak bránit, a opatření lze navíc jednoduše zneužít.

Již v současné době se v ČR vyskytují případy, kdy byla (zpravidla třem největším) operátorům nařízena blokace konkrétní webové stránky, přičemž po bezmála pěti měsících odvolací soud toto předběžné opatření zrušil (srov. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 4 Co 44/2024-217 ze dne 12. 11. 2024).

Absence specifikace mechanismu určování adres k blokaci - návrh neobsahuje žádné podrobnosti o tom, jak mají být určovány či verifikovány adresy k blokaci a jaké má být zapojení soudu, poskytovatele připojení, navrhovatele, a zda je navrhovatel vůbec za své opatření (pokyn k blokaci) odpovědný (případně jak).

Zcela nevyjasněnou otázkou proto je, zda má blokující poskytovatel připojení ověřovat výskyt závadného obsahu, tj. shodnost protiprávního obsahu (což fakticky ani nelze, může se měnit v čase, adres mohou být v součtu miliony denně, často může být obsah přístupný jen pro registrované a přihlášené uživatele v uzavřené sekci apod.), nebo navrhovateli “věřit” - pokud by snad měl poskytovatel připojení výskyt ověřovat, je na něj přenášeno extrémní břímě, naopak pokud nic ověřovat nemá, tak hrozí ničím nelimitované zneužití navrhovatelem (srov. níže).

Je přitom lhostejno, jestli navrhovatel uvede konkrétní adresu (konkrétního článku, podstránky) či celou doménu, protože na straně poskytovatele připojení je možné blokovat “minimálně” celou doménu, nelze blokovat jen přístup na konkrétní např. podstránku na úrovni sítě poskytovatele připojení.

To v praxi znamená, že bude docházet k extrémnímu overblockingu, kdy budou (muset být) znepřístupňovány celé domény (představme si zde znepřístupnění domény facebook.com kvůli jednomu příspěvku, blokaci platformy Twitch.com či YouTube kvůli jednomu nelegálnímu streamu videa na několik hodin apod.

Samo ověřování (vyhledávání) nelegálního obsahu na dané (nahlášené) doméně by pak bylo pro poskytovatele připojení nejen extrémně pracné, jednak je to v rozporu s vyloučením povinnosti obecného dohledu dle čl. 8 Nařízení DSA, které právě povinnost obecného dohledu vylučuje.

Návrh samozřejmě pomíjí skutečnost, že v ČR je v současné době (dle ČTU) přibližně 1800 poskytovatelů připojení k internetu, přičemž naprostá většina z nich jsou malé subjekty o několika zaměstnancích, případně jde o jedinou osobu - představa, že by v takovém personálním obsazení bylo vůbec možné v režimu 24x7 ověřovat každý zaslaný odkaz a na něm se nacházející obsah, je fantaskní.

Naopak by naprosté většině poskytovatelů připojení nezbylo, než blokační požadavky zpracovávat zcela automatizovaně, tedy bez jakékoli validace - jednoduše proto, že např. nedisponují nonstop pracovníkem, který by žádosti jakkoli mohl validovat - např. mít e-mailovou adresu, kam "kdo co pošle, to se automaticky zpracuje a zablokuje".

Není ani zřejmé, jak vlastně by měl být obsah na zaslaném odkazu ověřen, neboť návrh vůbec nepočítá s referenčním obsahem, který by měl možnost poskytovatel připojení porovnat nahlášený a tvrzený obsah.

Neexistence rejstříku blokací a omezená možnost provozovatele webu se o blokaci dozvědět - provozovatel webu se o blokačním opatření ani nedozví, jelikož neexistuje žádný rejstřík blokací (a návrh jej nezavádí - jako např. existuje u blokovaných hazardních webů) ani není dána povinnost dotčenému provozovateli webu blokaci oznámit. Jelikož je navíc v ČR 1800 poskytovatelů připojení, a předběžné opatření může vydat kterýkoli krajský soud (poskytovatelé jsou pochopitelně rozloženi napříč celou ČR), bude pro provozovatele dotčeného webu složité vůbec se dopátrat, proč se někteří uživatelé nemohou na jeho web dostat. Bude muset oslovit s dotazem jednotlivé soudy a poskytovatele připojení - ti ale nemají žádnou povinnost mu odpovědět. Soud naopak o blokaci konkrétního webu konkrétním poskytovatelem ani nemusí vědět, protože nijak nezjistí, v jakém rozsahu je blanketní předběžné opatření užíváno. Tím může být prakticky znemožněna možnost soudní obrany proti takovému opatření.

Samo opatření navíc nemusí mít vady (jen je prostě neurčitě široké) a důvod k obraně proti němu vůbec být nemusí; provozovatel webové stránky by se tak teoreticky měl bránit proti blokaci ze strany poskytovatelů připojení, a to patrně nějakou formou žaloby proti nim - to za situace, kdy je v ČR okolo zmíněných 1800 poskytovatelů a není vůbec možné ověřit, kteří z nich danou doménu reálně blokují - a tedy, které by měl majitel webových stránek žalovat.

Absence soudní kontroly následně určených blokovaných adres - bez ohledu na způsob určení blokovaných adres neexistuje jakákoliv následná soudní kontrola těchto následně určených adres. Tedy navrhovateli fakticky nic nebrání, aby ze své iniciativy určil k blokaci web subjektu, popř. obsah, o kterém soud vůbec nerozhodoval (např. web konkurenta navrhovatele), a provozovatel dotčeného webu nebude mít jakoukoli možnost obrany, dokonce se ani o soudním rozhodnutí či uložení blokace poskytovateli připojení nedozví (srov. výše) - bude se jej muset takříkajíc “dopídit” dotazy na poskytovatele připojení, proč vybraní zákazníci nemohou přistoupit na jeho web - pokud se to ovšem vůbec dozví.

Navrhovatel tak bude moci poskytovateli připojení přikázat blokovat jakýkoliv web, který si zamane, s nejasnou odpovědností navrhovatele a extrémně problematickou až neexistující možností obrany.

A soud tak fakticky dává navrhovateli do rukou neomezenou možnost požadovat blokování libovolné adresy, bez možnosti soudního přezkumu.

Již nyní extrémně nízko nasazená hranice pro vydání předběžných opatření (již zmíněno výše, ex-partes, absence ochranných dopisů apod.) by tak nově zbavila navrhovatele i nutnosti osvědčovat, že se vůbec na dané (jakékoli) webové stránce jeho obsah vyskytnul - soud by vydal fakticky blanketní předběžné opatření, a byl by to nikoli soud, ale navrhovatel, kdo by rozhodoval a určoval, který web mají operátoři zablokovat.

Nikoli hypoteticky proto může nastat situace, kdy bude obsah, ve vztahu ke kterému bude vydané toto blanketní předběžné opatření, někým nahrán např. na služby jako Dropbox, Google Drive, Facebook či YouTube, a navrhovatel “rozhodne” o jejich blokaci.
Patrně není třeba zdůrazňovat, o jak významné následky půjde, i kdyby šlo “jen” o blokaci na “pár” hodin.

Rozpor s nařízením DSA:
- K mechanismu blokace - pozměňovací návrh je činěn v souvislosti s nařízením DSA, to však obsahuje vlastní (nutno říct že poměrně kvalitně koncipovaný) postup pro blokování obsahu, který je funkční, dává provozovateli služby možnost bránit se takovému opatření a obsahuje i záruky proti jeho zneužití - srov. čl. 51 odst. 3 nařízení DSA. Úprava obsažená v pozměňovacím návrhu je s tímto v příkrém rozporu. Současně nařízení DSA obsahuje poměrně robustní mechanismy pro rozporování odstranění obsahu - které opět v návrhu zcela chybí.
- K odpovědnosti poskytovatelů připojení - návrh se snaží přesunout režim notice & takedown (upozorni a znepřístupni), popř. dokonce notice & staydown (upozorni, znepřístupni a zamez novému nahrání) z poskytovatelů služby typu hosting na poskytovatele připojení, čímž zásadně zpřísňuje jejich odpovědnost a je v rozporu s čl. 4 nařízení DS

Rozpor s principy českého soukromého práva - možnost samotné oprávněné osoby určovat rozsah povinností, které lze exekuovat (prostřednictvím oznámení adres k blokaci, kde se má nacházet závadný obsah), bez jejich založení na vykonatelném rozhodnutím soudu, je novinkou, které je zcela v rozporu s principy českého soukromého práva a samozřejmě v rozporu s tisíce let platnou zásadou římského práva, nemo iudex in causa sua (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci), z něhož vychází kontinentální právní systémy, včetně práva v ČR.

Dostatečné ochrany práv lze dosáhnout již nyní, o čemž svědčí celá řada předběžných opatřeních úspěšně uplatněných např. vůči poskytovatelům hostingových služeb.

Rozpor s rozhodnutím SDEU ve věci C-314/12 UPC Telekabel Wien, na které se odkazuje co do zdůvodnění své existence - návrh se odkazuje na citované rozhodnutí SDEU, s tímto je však v rozporu.

Předně je třeba zmínit, že uvedené rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č.j. 2 Co 73/2022-109 ve věci Filmplanet, které z rozhodnutí UPC Telekabel Wien vychází) vzniklo za zcela odlišné situace, než je ta, se kterou pracuje předkladatel.

Podstatou rozhodnutí byla skutečnost, že provozovatel webových stránek se záměrně a úmyslně skrýval a nositel autorských práv neměl možnost vůči němu uplatnit jakékoliv nároky - jednoduš proto, že nevěděl, kdo to je. Za této, zcela mimořádné situace, soud uložil poskytovateli internetu (ovšem uložil soud, ne navrhovatel) blokovat přístup na předmětnou webovou stránku.

Zde komentovaný přílepek však takto pracuje generálně se všemi weby, kde by se mohl jakýkoli obsah navrhovatele vyskytnout - lhostejno, jestli se provozovatel skrývá, nebo je provozovatel známý, včetně již uvedených situací, kdy může jít o korporace typu Google (YouTube), Facebook, Twitter, Vimeo apod., které mají jinak k dispozici velmi pokročilý systém hlášení zneužití a tyto hlášení aktivně řeší - přičemž nemůže být absolutně řeč o tom, že by šlo o nekontaktní subjekty, kde se není možno domoci ochrany jinak.

SDEU v rozhodnutí C-314/12 UPC Telekabel Wien požadoval, aby bylo opatření vždy ukládáno ve vztahu ke konkrétnímu webu stanovenému soudem (odst. 42 rozsudku), respektovalo ostatní základní práva (odst. 47 a násl. rozsudku), s možnosti poskytovatele připojení zprostit se odpovědnosti za nedosažení výsledku (odst. 53 rozsudku), bez nepřiměřeného dotčení práva na přístup k informacím (odst. 63 rozsudku). V citovaném odst. 64 rozsudku pak dává pouze poskytovateli připojení právo volby různých opatření pro blokaci, to však výhradně pro blokaci přístupu ke konkrétní webové stránce určené soudním rozhodnutím - v žádném případě tak nedává navrhovateli možnost dle jeho libovůle určovat, bez soudní kontroly, co má být blokováno.

Předkladatel se tak zastřešuje citovaným rozhodnutím SDEU, jeho návrh je však se závěry tohoto rozhodnutí v přímém rozporu.

Není definována forma blokovacího příkazu (např. DSA i DMCA v USA obsahují přesnou definici minimálních náležitostí požadavku na znepřístupnění obsahu), formální a věcná podoba bude záležet pouze na volbě konkrétního soudce či navrhovatele.

Extrémní negativní dopady na poskytovatele připojení:

Přímé dopady povinností k blokaci a dohledávání protiprávního obsahu na poskytovatele připojení (podle vzoru UPC Telekabel Wien) - tedy povinnost online platforem typu hosting se přenáší na poskytovatele připojení, poskytovatel připojení se stává soudcem i katem a musí rozhodovat o ne/oprávněnosti požadavku - což je zcela v rozporu s režimem vyloučení odpovědnosti a vyloučení povinnosti monitoringu obsahu dle nařízení DSA.

Navrhovatel by tedy poslal poskytovateli připojení odkazy, kde se má nacházet nelegální obsah (ten však může být např. na zaheslované podstránce apod., není tedy vůbec zřejmé, jak by měl poskytovatel ověřovat existenci obsahu - nemluvě o situaci, že nemá ověřovat “proti čemu” - tedy referenčnímu obsahu); a poskytovatel by měl rozhodnout, jestli zablokuje danou stránku, či nikoli - s odpovědností za výsledek.
Je zcela realistické, že operátorům přijdou tisíce až miliony takových požadavků denně, což vyvolá enormní nároky na jejich straně a fakticky znemožní jakýkoli přezkum oprávněnosti těchto požadavků; již nyní jsou zpravidla tyto hlášení zasílány specializovanými společnostmi automatizovaně a detekován výskyt obsahu roboticky - kromě chybovosti tedy jde o ohromné množství požadavků.
Není stanoven žádný technický standard, v jakém formátu a s jakým obsahem by mělo být oznámení webu k blokaci činěno - každý držitel práv tak může oznamovat jiným způsobem (PDF v příloze s elektronickým podpisem, jehož automatické zpracování je technicky netriviální, poslanými odkazy v emailu, screenshoty v příloze, na které v textu emailu odkazuje apod.). Realizace blokací řádově tisíců webů od stovek subjektů bude pro poskytovatele noční můrou a nepochybně s chybovostí i na jejich straně, pokud bude např. někdo muset ručně přepisovat adresy z obrázků v přílohách.
Poskytovatel je tak postaven před Sophiinu volbu - pokud neblokuje oznámené weby (byť by možná nebyly v souladu s usnesením soudu), porušuje soudní rozhodnutí a hrozí mu exekuce; současně pokud blokuje nad rámec usnesení soudu (byť v souladu s oznámeními navrhovatele), hrozí mu uplatňování odpovědnosti za náhradu újmy od provozovatele webů.

Z pozice poskytovatele připojení, který obsah nekontroluje, nezná jej a nemá nad ním vliv, je tato situace prakticky neřešitelná.
Výkon rozhodnutí (předběžného opatření vůči poskytovatelům připojení) by byl v praxi řešen, v případě neplnění, formou exekuce - ukládání donucovacích. První taková pokuta pak může být až 100 000 Kč ( § 351 odst. 1 o.s.ř.), další již výší omezeny nejsou a z povahy principu donucení se zpravidla zvyšují, a stran jejich kvantity záleží (přiměřeně) pouze na libovůli (žalující stranou vybraného) exekutora a na tom, jak rychle předkládá exekutorovi navrhovatel návrhy na uložení další pokuty - již v současné praxi nejsou výjimkou ani situace, kdy v průběhu několika měsíců byly uloženy pokuty provozovateli webu v řádech vyšších milionů korun, aby následně bylo předběžné opatření zrušeno odvolacím soudem.
Navíc pokud poskytovatel připojení neplní uložené opatření (byť o jeho obsahu rozhoduje navrhovatel), může se poskytovatel dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, s možným trestem odnětí svobody; libovůle navrhovatele tak bude navíc sankcionovatelná i normami trestního práva.

Dotčení svobody slova a projevu bez jakýchkoli možností korekce či nápravy:
- Nařízená předběžná opatření, pro jejichž nařízení nebyly splněny podmínky, trvá v odvolacím řízení zrušit i více než půl roku (vycházím z povědomí z praxe o rychlosti rozhodování jak Vrchního soudu v Olomouci, tak Vrchního soudu v Praze; předběžná opatření v autorskoprávních věcech v prvním stupni rozhodují Krajské soudy) - tedy jakékoli vydané předběžné opatření povede k cca půl roku neoprávněného blokovaní; domoci se zrušení lze navíc jen tehdy, kdy je poškozená osoba stranou řízení, což zde typicky ani nebude - poskytovatelé připojení k internetu přitom nebudou mít důvod investovat finanční prostředky do vedení sporů v tomto směru, tím spíše ne ti malí.
- Dle rozhodnutí Soudního dvora EU (naposledy např. ve věci C‑401/19) musí být ochrana svobody projevu absolutní, ochrana autorských práv nikoli, přičemž u každého zásahu na ochranu autorských práv je nutno poměřovat také zásah do ochrany svobody projevu; návrh však tuto rovnováhu staví zcela naruby, kdy je ochrana autorských práv absolutní a na ochranu svobody projevu či jiných práv, jako např. svoboda podnikání, není brán jakýkoli zřetel.
Současně podle studie k uplatňování autorskoprávních nároků vůči videím ve službě YouTube je více než třetina oznámení o porušování autorských práv podávána nikoli za účelem ochrany autorských práv, ale naopak za účelem umlčení kritiky, odplaty či vydírání, kdy nárok z autorského práva je pouze záminkou pro zablokování videa (srov.: KAYE, D. Bondy Valdovinos a Joanne E. GRAY, 2021. Copyright Gossip: Exploring Copyright Opinions, Theories, and Strategies on YouTube [online]. červenec 2021. B.m.: SAGE Publications. Dostupné z: doi:10.1177/20563051211036940).
Absence procesní úpravy. Dle mého názoru současná právní úprava předběžných opatření neodpovídá realizaci návrhu tak, jak je předložen, a není jasné, zdali by vůbec rozhodnutí vydaná podle této úpravy byla vykonatelná. To samo je k diskuzi přesahující rozsah tohoto článku, proto jen stručně:
- Rozhodnutí by patrně nemohlo obsahovat stranu odpůrce, má-li být na základě nej možné se domáhat blokace vůči jakémukoli poskytovateli připojení. Povinnému z blokace (či jak jinak jej nazvat) by tak bylo patrně "doručováno" navrhovatelem současně s blokačním požadavkem.
- Není zřejmé, jestli by se mohl tento "Povinný z blokace" proti tomuto rozhodnutí nějak bránit, případně jakým způsobem a kdy - na jednu stranu není účastníkem, na druhou stranu mu jsou ukládány povinnosti. Pokud mu bude plynout nějaká lhůta na odvolání proti "blokačnímu příkazu" navrhovatele, od kdy a jaká? Bude to od doručení e-mailu navrhovatele, bude se odvolávat proti samotnému předběžnému opatření? Bude tak možné odvolání proti předběžnému opatření i za pět-deset-padesát-sto let, když půjde třeba o video či fotografii a 70 let po smrti autora ještě neuplynulo? Nebude-li doručováno navrhovatelem do datové schránky "povinných z blokace", ale např. posílány e-maily, k tíži koho bude neprovedení blokace, bude-li povinný z blokace tvrdit, že výzva nepřišla a od jakého okamžiku bude plynout např. lhůta k odvolání?
- Bude vůbec nějaké odvolání možné, nebo musí poskytovatel připojení jen blokovat bez možnosti vlastní ingerence?
- Nevyjasněnost již zmíněné ochrany a obrany provozovatele blokované webové stránky.
  
  Pro úplnost se tady hodí poznamenat, že již současný stav s blokací webových stránek na straně poskytovatelů připojení je alarmující. Zjistí-li provozovatel webové stránky, že je tato nedostupná ze sítí několika poskytovatelů a domnívá se, že by mohlo jít o blokaci na jejich straně z důvodu soudního rozhodnutí (již to samo je poměrně nadsazený předpoklad, zpravidla totiž předpokládá, že jde o výpadek), a má štěstí na v této oblasti vysoce fundovaného právního zástupce, pak tento začne urychleně zjišťovat napříč Krajskými soudy, zdali nebylo vydané předběžné opatření. Provozovatel webových stránek však není účastníkem řízení a nemá ani žádná práva - např. se odvolat, nebo se v předmětném řízení bránit. Pouze zjistí, že jde o rozhodnutí soudu.

Problém technického řešení v praxi

Technicky neexistuje (ani nikdy nebude z podstaty principu šifrované komunikace mezi prohlížečem uživatele a cílovým serverem při použití HTTPS) řešení, které by umožňovalo poskytovatelům připojení blokovat jen konkrétní adresu - např. https://domena.cz/neco/nejaka-podstranka.

Poskytovatelé připojení tak budou muset blokovat buďto přístup k celé doméně, nebo dokonce IP adresu, na které je doména provozována.

V případě blokace IP adresy (resp. přístupu na ni) pak dojde ke znepřístupnění i dalších, na ní se nacházejících webů, což v případě webhostingů může být i tisíce dalších domén, v případě IP adres používaných globálními CDN službami jako Cloudflare pak může dojít k blokaci přístupu na významnou část internetu. Nejde přitom o nijak hypotetickou situaci - v Itálii v roce 2024 došlo k blokaci přístupu na cca 34 milionů webů (viz článek AGCOM Admits ‘Piracy Shield’ Blunder, Cloudflare Urges Users to Complain) z důvodu blokace IP adres služby Cloudflare, kdy cílem blokace měl být jediný web, situace se opakovala znovu v roce 2024 s blokací IP adres služby CDN77/BunnyCDN (viz článek Piracy Shield Blacks Out Tech News Site by Blocking Another CDN IP), a dokonce došlo v loňském roce k blokaci služby Google Drive (viz článek Google Drive Blackout in Italy After Another Major Anti-Piracy Blunder.

Tyto případy jsou naprosto alarmující a ukazují nejen absolutní nefunkčnost takového systému, ale především jeho extrémní nebezpečnost.

Příklady možného zneužití v praxi:

Navrhovatel předběžného opatření, autor prakticky jakéhokoli audiovizuálního díla (tím může být v dnešní době, kdy mají smartphone i desetileté děti, prakticky každý) či jakýkoli “influencer”, který prostřednictvím streamovací platformy pravidelně bude streamovat svůj obsah (např. platforma Twitch apod.) soudu osvědčí, že je nositelem práv ke svému dílu.

Soud vydá předběžné opatření, kterým bude poskytnuta navrhovateli ochrana “proti všem”, přičemž následně začne tento autor obesílat internetové poskytovatele s výzvou k blokaci “jakýchkoli” webových stránek, protože podle jeho tvrzení se na nich nachází jeho obsah.

Vzhledem ke shora popsaným nedostatkům návrhu - tedy že tento vůbec neřeší otázku, jestli má poskytovatel připojení ověřovat, že se obsah vůbec na stránce nachází, případně jak ho má posuzovat, jak má pracovat s tím, když je přístupný např. jen v nějaké uzavřené sekci, po registraci apod., pak poskytovateli fakticky nezbude, než pro vyhnutí se vlastní odpovědnosti tyto označené webové stránky blokovat.

Pro jednoduchost pomíjím situaci, kdy se navrhovateli podaří přesvědčit soud (mu osvědčit, že je autorem) i např. u děl, která ve skutečnosti jeho nejsou, a následně se bude dožadovat blokace webu např. skutečného autora. Dosud se setkáváme v praxi s návrhy navrhovatelů, kde o autorství zpravidla ani není sporu (komerční televize a jejich seriálová tvorba apod.), ale v případě např. fotografií tato otázka nabývá podstatně širšího rozměru.

Mezi influencery a streamery je velmi využívaná platforma Twitch, prostřednictvím které zpřístupňují své vysílání. Twitch je globální služba vlastněná společností Amazon.

Někteří influenceři (v ČR např. známý influencer HaiseT (Jan Bairich)) v rámci svého vysílání ukazují vysílání jiných influencerů, které komentují, případně zesměšňují, přičemž ne všem z nich je toto právě po chuti. V případě zmíněného HaiseTa pak navíc jeho sledovanost o několik řádů převyšuje ty, z nichž si dělá legraci.

Zatímco v současné době by mohli streameři, jejichž vysílání je nelegálně přebíráno, toto notifikovat poskytovateli služby (Twitch), který by patrně přistoupil k určitému zásahu (neboť jako nadnárodní korporace má pro tyto případy konkrétní předepsané procesy), případně se domáhat vydání předběžného opatření proti poskytovateli služby (Twitch) a tento by musel přistoupit k zásahu, nově by - bez vědomí služby Twitch - postačilo, kdyby si streamer nechal nařídit předběžné opatření (“blanketní”), a jakmile by např. influencer HaiseT jeho vysílání začal opět přebírat, namísto postupu “ať Twitch zamezí distribuci obsahu na tomto kanále, kde je můj obsah nelegálně” by jednoduše nechal po dobu trvání streamu influencera HaiseTa zablokovat Twitch s miliony kanálů a stamiliony uživatelů měsíčně, pro celou ČR.

Tyto zcela realistické scénáře hovoří toliko o živém vysílání, ale podobně by bylo možno vydat předběžné opatření (neboť, přestože to tak poslanec Haas podle jeho odůvodnění zamýšlí, navrhovaná změna o ničem takovém nehovoří) rovněž v případě videí, fotografií apod.

Lze tedy očekávat, že by podobným způsobem mohly být “vypínány” i weby jako Facebook, Twitter apod.

Navíc hovoříme stále “pouze” o případech poctivého jednání, kdy se např. daný obsah skutečně na daném webu nachází, a nikoli, kdy navrhovatel předběžného opatření s cílem poškodit např. konkurenci bude tvrdit, že se např. v uzavřené sekci na jejich webových stránkách nachází jeho obsah.

Ze všech těchto důvodu by měl být návrh zákonodárci důrazně odmítnut jako nedůvodný, nedopracovaný, rozporný s existující právní úpravou a jednoduše zneužitelný a případným obdobným iniciativám by měla předcházet především široká odborná diskuze zohledňující celou řadu faktorů, které jsou předkladateli tohoto návrhu ignorovány.