Ústavní soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: Pl. ÚS 8/06, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy.

Adorování nálezu Pl. ÚS 8/06 je na místě. Pouze exekutorům se totiž počítá odměna podle hodnoty "sporu". Jiná právní povolání jsou hodnocena podle obtížnosti jednotlivých případů. Koneckonců i soudní poplatky by se měly vybíat obdobně. Zpochybnění jediného objektivního (ve smyslu objektivně zjistitelného) kriteria nepovede vůbec nikam.

Zdravím Tě, Milane. Řekni mi co nám to zase ten ústavní soud vymyslel za koninu?! Vojta to napsal pěkně.

Chápu, že exekutoři proti rozhodnutí brojí, ale mi, jakožto oprávněnému, se moc nelíbí stav, kdy exekutor houpe nohama a nepracuje.

Za současného stavu (do vyhlášení nálezu ve sbírce) není exekutor ničím motivován k tomu, aby peníze z povinného mámil.

Tím, že byl pověřen, vydělal 15% a je mu úplně jedno, jestli peníze vymůže dnes nebo až za půl roku.

Stejně tak povinný jakmile se doví o tom, že byla nařízena exekuce, tak ho již nic nemotivuje k včasné úhradě. Kdyby měl vidinu ušetřených deseti procent (za předpokladu, že bychom za odeslání dopisu ponechali exekutorovi odměnu 5% z vymožené částky), možná by zaslal oprávněnému peníze dříve.

I. ÚS 684/07
Ústavní soud, aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení příslušné prováděcí vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor proti smyslu logiky právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy a vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu. V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.