Lexforum.sk - Miroslav Kulatý: K podjatosti insolvenčního správce

Na schůzi věřitelů následující po přezkumném jednání (jednoduše: zpravidla na prvním jednání v rámci insolvence/konkursu) jsou oprávněni věřitelé odvolat (soudem) jmenovaného insolvenčního správce a zvolit jiného, hlasuje-li pro více než polovina věřitelů ( § 29 odst. 1 insolvenčního zákona).

Zde se však dle mého velmi tvrdě sráží dvě ustanovení insolvenčního zákona - jednak toto právo dle § 29 a jednak § 24 (je insolvenční správce z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti).

Předně je třeba zmínit jednu podstatnou okolnost: přezkumných jednání (resp. následujících schůzí věřitelů) se v případě "drobných" dlužníků (typické oddlužení) nikdo z věřitelů neúčastní a zůstává soudem jmenovaný správce - věřitelů je navíc obvykle celá řada, byť s relativně malými pohledávkami, a tak "kolektivní kašlání na účast" i těm, kteří by se náhodou účastnit chtěli, nedává žádnou šanci na rozhodování o jmenování jiného správce. Odměna správce je u těchto oddlužení též maličká - cca 60tis. Kč během pěti let.

U "velkých" insolvencí a konkursů je ale situace zásadně jiná: Předně jde věřitelům o často mnoha (deseti|sta) milionové pohledávky a jednání soudu se tak důsledně účastní, a pak je zjevný jejich zájem, aby takto velká řízení řešil pokud možno jim známý správce. Vzhledem k odměně správců dané vyhláškou 313/2007 může odměna správce dosáhnout značných částek a bez problému vyrovnat i příjem ze stovek oddlužení, pro správce tedy jde o jakýsi svatý grál "správcování".

U správce dosazovaného velkými věřiteli tak lze dovozovat předpoklad jisté loajality a otázka podjatosti je různými soudy posuzována skutečně rozmanitě:

V rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (KSPL 27 INS 29067/2014 – B – 45) soud dospěl k tomu, že skutečnost, že správce sídlí na stejné adrese jako advokát zastupující největšího věřitele, který ho do funkce dosadil, a ten samý advokát insolvenčního správce v jiných řízeních zastupoval, důvod k podjatosti není.

V obrovské insolvenci Rezidence Kavčí Hory a.s. věřitel Credit Suisse se stamilionovou pohledávkou ustanovil správce, který je ve všech sporech zastoupen advokátem, který je zakládájícím členem nadace, jejímž členem je mimo jiné advokát zastupující Credit Suisse v tomto řízení. Jeden z věřitelů z "opačného tábora" podal obsáhlý návrh na odvolání správce, který prvně prvoinstanční soud zamítl, Vrchní soud v Praze však zaujal opačný názor a pro onu pohledávku věřitele Credit Suisse došlo k ustanovení odděleného správce.

Přes čáru je už evidentně situace, kdy správce sdílí provozovny s advokáty zastupující věřitele v dané insolvenci a současně některé (velkou část) z věřitelů v dané insolvenci zastupují, přičemž dosadili i konkrétního správce. Mému návrhu na odvolání správce pak vyhověl jak prvoinstanční soud, Tak odvolací Vrchní soud v Praze (3 VSPH 1644/2015-B-83).

Aktuální (dle mého špatný) systém rozdělování insolvencí, kdy jsou správci nuceni mít pobočky v co nejvíce okresech (působnosti okresních/obvodních soudů), v novele již "jen" v krajích, ale bohužel svádí k tomu, že se správci snaží umísťovat pobočky k advokátům v dané oblasti a tím je otázka podjatosti z pohledu sídla/sídel prověřitelná dost problematicky.

Je otázkou, jestli je vůbec správná možnost odvolat správce "jen" rozhodnutím věřitelů (bez příčiny v podobě pochybení), samozřejmě nedochází nikdy k ustanovení správce, který by věřiteli nešel na ruku (náhodně vybraného správce už ustanovil "kolečkem" soud). Dle mého tedy není otázkou, jestli je takový správce zaujatý (neříkejme rovnou podjatý) vůči některým věřitelům, ale spíše kolik.