Lexforum.sk - Milan Kvasnica: Nárok směnečného rukojmího vůči ostatním avalům

Nejvyšší soud v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 upravil dosavadní v komentářích uváděný právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v rozhodnutí 5 Cmo 493/2007 a to tak, že sice směnečný nárok vůči ostatním avalům neexistuje, ale přesto se regresního nároku domoci lze.

Z rozhodnutí se podává:

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a to k řešení otázky vzájemného vztahu ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona a § 511 obč. zák., dosud Nejvyšším soudem neřešené. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o (ne)možnost aplikace ustanovení § 511 obč. zák. na vnitřní poměry směnečných rukojmí jako osob solidárně zavázaných vůči majiteli směnky a snáší argumenty ve prospěch závěru opačného. Současně zdůrazňuje, že žalobou uplatněná pohledávka není pohledávkou ze směnky, když vydáním směnečného platebního rozkazu se nárok ze směnky přetransformoval do nároku občanskoprávního.

Starší literatura zaujala k této otázce, byť při výkladu ustanovení § 32 odst. 3 nařízení č. 111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád, názor, podle něhož v případě, kdy se jedná o více avalů za jednoho a téhož avaláta, a zaplatí-li např. jeden ze 4 avalů za akceptanta, může sice směnečně žalovati akceptanta, nemůže však směnečně žalovati ostatní spoluavaly o příslušné kvoty, v daném případě čtvrtiny. Jeť poměr mezi ním a ostatními třemi avalisty poměrem čistě obecnoprávním a bude tudíž nutné řešiti jej obecnoprávně (srov. Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 126 a Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, str. 118). Rovněž v díle Kizlink, K. a Spišiak, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944 na str. 214, autoři (při výkladu ustanovení § 32 zákona č. 255/1941 Sl. z., zmenkového) uzavírají, že zaručilo-li se více osob za tentýž závazek, nenáleží tomu, kdo směnku vyplatil, práva ze směnky proti ostatním. Vůči sobě mají práva jen podle zásad všeobecného soukromého práva.

Z judikatury k výkladu ustanovení § 65 zákona č. 1/1928 Sb., zákona směnečného, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. listopadu 1941, sp. zn. Rv I 463/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18151/1941, podle něhož rukojmímu vyplativšímu celý směnečný dluh přísluší občanskoprávní postihový nárok na náhradu proti ostatním spolurukojmím (jinými slovy, není vyloučeno, aby na směnečné rukojemství nebylo použito předpisu občanského zákona, upravujícího vypořádání mezi spolurukojmími, kdyžtě v tomto směru nemá směnečný zákon předpisu ).

Oproti tomu Vrchní soud v Praze v již zmíněném rozsudku sp. zn. 5 Cmo 493/2007, dovodil, že dlužníci ze směnky sice jsou zavázáni rukou společnou a nerozdílnou (čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona) a obecně pro solidární závazky, pro pasivní solidaritu platí podle ustanovení § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., že zaplatí-li solidárně zavázaný dlužník, má právo na regres proti ostatním solidárně zavázaným dlužníkům do výše jejich podílů s tím, že pokud není dohodnuto nebo stanoveno jinak, platí, že tyto podíly jsou stejné, nicméně uvedené ustanovení je jen úpravou obecnou. Směnečné právo upravuje pasivní solidaritu jinak, a to především v ustanovení čl. I. § 47 odst. 3 a v ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona. Z těchto ustanovení právo rukojmího, který se zaručil za určitého dlužníka, na regres proti jinému rukojmímu, který se také zaručil za stejného dlužníka, neplyne.

Nejvyšší soud závěr formulovaný v posledně zmíněném rozsudku Vrchního soudu v Praze, se kterým se v poměrech dané věci ztotožnily i soudy nižších stupňů, nesdílí.

Jakkoli platí (viz argumentace shora), že žalobci (jako rukojmímu za výstavce směnky vlastní - společnost) v důsledku zaplacení směnky nevznikla směnečná práva vůči žalovaným (jako dalším rukojmím za téhož směnečného dlužníka), když ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, jež postavení rukojmích v rámci směnečného regresu upravuje, taková (směnečná) práva nezakládá, nelze jen z absence právní úpravy ve směnečném zákoně dovozovat, že ve vnitřním vztahu mezi těmito rukojmími je zcela vyloučena aplikace ustanovení § 511 odst. 2 a 3 obč. zák., jde-li o jejich vzájemné vypořádání (obecně k možnosti aplikace jednotlivých ustanovení občanského zákoníku na otázky směnečným zákonem neřešené srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 827/2004, ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 19/2007, 103/2011 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za popsaného skutkového stavu je totiž zjevné, že akceptace právního názoru odvolacího soudu by ve svých důsledcích vedla k zjevně nepřijatelnému důsledku, totiž, že směnečný rukojmí, který sice dostál povinnosti zaplatit směnku (a stal se tak sám směnečným věřitelem viz ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona), ale jemuž reálně žádná směnečná práva vůči osobám označeným v tomto ustanovení nevznikla [popř. formálně vznikla, ale fakticky nejsou uspokojitelná], by se ocitl ve výrazně horším postavení, než směneční rukojmí (za téhož dlužníka), kteří se téže povinnosti (rozuměj povinnosti zaplatit směnku) dostatečně dlouho vyhýbali.

Naopak Nejvyšší soud považuje za žádoucí (a zásadám formulovaným Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, odpovídající) , aby (vnitřní) vztahy mezi takovými směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů směnečných, byly uspořádány způsobem, jenž odpovídá jejich rovnému postavení (posuzováno z hlediska práv a povinností ze směnečného rukojemství plynoucích), tj. způsobem určeným právě v ustanovení § 511 odst. 2 a 3 obč. zák.