Autori:

Bylo by nepatřičné, abych jakkoliv zobecňoval či zužoval dopady rozhodnutí Ústavního soudu vydaného pod sp. zn.: I. ÚS 3512/11, nicméně za mne si dovoluji poukázat na tyto závěry uvedené v odůvodnění:

Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu.

V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová.

Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na to, že nelze závěry Ústavního soudu interpretovat jako a priori vyloučení (příkladmo) jmenovaných podstatných ujednání ze spotřebitelských smluv obecně, nýbrž zejména jako omezení jejich uplatnění v tzv. všeobecných obchodních podmínkách. Ústavní soud nyní odhlíží od skutečnosti, že fakticky je smluvní svoboda spotřebitele při určování, které ujednání bude uvedeno ve smlouvě a které ve všeobecných podmínkách, pouze zdánlivá, neboť obě listiny ve formulářové podobě připravuje dodavatel a s ohledem na nepoměr ve vyjednávací síle dodavatele a spotřebitele je na první pohled patrné, že se spotřebitel jen stěží může domoci změny předem připravených smluvních ujednání.

Je nepochybné, že původní poskytovatel elektronických komunikačních služeb byl jednáním stěžovatele poškozen, když nedošlo k vrácení poskytnutého modemu (jak konstatuje napadený rozsudek na str. 3), k jeho nahrazení či jinému vypořádání majetkových závazků. Postup stěžovatele, pokud se jedná o škodu, kterou poskytovateli způsobil, Ústavní soud v žádném případě neschvaluje. K otázce existence a rozsahu dalších závazků na straně stěžovatele, které by plynuly z uzavřené smlouvy a jejího porušení, se nicméně Ústavní soud dále nijak nevyjadřuje, neboť to není předmětem tohoto řízení. Nutno též zdůraznit, že uvedené závěry Ústavního soudu do budoucna nikterak nezhoršují (v obecné rovině) postavení poskytovatelů telekomunikačních služeb, co do ochrany jejich vlastnických práv. Zejména však jsou podnikatelům vystupujícím ve spotřebitelských vztazích v obdobném postavení zachovány a plně k dispozici další smluvní instituty, jako např. zálohové platby proti zapůjčení zařízení (nyní modemu) apod., které se vyznačují obdobným ekonomicky motivačním účinkem na spotřebitele. Při využití uvedeného postupu lze navíc mnohem přesněji vystihnout skutečnou hodnotu poskytovaného zařízení (modemu); nelze odhlédnout od skutečnosti, že výše smluvní pokuty v nyní projednávané věci převyšuje (zůstatkovou) hodnotu samotného zařízení několikanásobně.

Z uvedeného plyne konečný závěr, který dopadá na věc stěžovatele, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.).

Ďalšie rozhodnutie, ktoré iba potvrdzuje, prečo bol NOZ tak potrebný. Niektoré doktrinálne otázky musí v našom geo-intelektuálnom priestore vyriešiť zákonodarca.

Myslím, že rozhodnutie má niekoľko slabších miest a vo výsledku zahmlieva odpoveď na základnú otázku: Čo, prečo a za akých podmienok je neprípustné vo VOP ako nepriamych súčastí zmluvy. Resp. zbytočne túto otázku otvára, ak má riešenie inde.

ÚS najprv uvažuje o význame VOP v spotrebiteľských zmluvách: „...obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.“ Prečo si to ÚS myslí a z čoho tento rozdiel medzi VOP a priamymi dojednaniami (nepliesť s individuálnymi dojednaniami) odvodzuje, ak zároveň tvrdí, že vo vzťahu k spotrebiteľovi je to jedno, lebo spotrebiteľ neovplyvní ani jedno a ani druhé? Nedozvieme sa.

Máme si z toho vyvodiť záver, že má byť rozdielne posudzované, ak je zmluvná pokuta súčasťou 10 stránkového priameho dojednania a 9 stránkových VOP. A čo ak VOP má jednu stranu a zmluva 10? Čo ak je podpis na VOP, stávajú sa tým priamym dojednaním, na ktorý sa záver ÚS nebude vzťahovať?

Ďalej, znamená tento záver, že nič okrem technického a vysvetľujúceho textu nesmie byť vo VOP so spotrebiteľom? Alebo sú postihované iba také doložky vo VOP, ktoré sú skryté, prekvapivé a nevýhodné? Tento veľký hmlistý priestor je najväčšia nášľapná mína tohto rozhodnutia.

ÚS tvrdí, že „... skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě).“ Hmm... na základe akých úvah sa podsúva dodávateľovi nekalý motív? Ak bola doterajšia právna prax (VOP sú bežné) nastavená určitým spôsobom, prečo by jej užívanie bolo a priori nekalo motivované? Nestačilo poukázať na to, že spotrebiteľ s takým ustanovením nemohol rátať?

Platí niečo a contrario zo zoznamu nepovolených súčastí VOP (rozhodcovská zmluva, zmluvná pokuta)? Môžu byť úroky z omeškania vo VOP?

Pochybná je argumentácia v prospech zákazu určitého správania sa tým, že sa poukáže na prípustnosť alternatívneho správania sa (to je taký zlomyseľný generál po vojne). Tento argumentačný kiks sa už raz vyskytol v súvislosti so zmluvnou pokutou a odstúpením od zmluvy, úrokov z omeškania a zmluvnej pokuty a bol pomerne silno (a oprávnene - a to aj na tomto fóre) kritizovaný. Smola. Podľa ústavného súdu je teda lepšie na začiatku vybrať od spotrebiteľa záloh za používanie (asi je myslený jednorázový, nie nájomné, ale neviem). Hmm... a to je fakt lepšie pre spotrebiteľa, že musí aktívne niečo zaplatiť vopred a zaviazať tak svoje prostriedky? A tieto by akože prepadli, alebo by ich mal následne zažalovať, či započítať si? Aký by bol rozdiel oproti kúpe, či nájmu (malo by sa aj nájomné znižovať primerane zníženiu účtovnej hodnoty)? Navyše, znamená to, že tieto analogické situácie by prešli testom ÚS?

Výsledku rozumiem a viem sa s nim stotožniť, ale s takouto úvahou: je zmluvná sankcia tak, ako je konštruovaná vo VOP neprijateľnou zmluvnou podmienkou? Myslím, že v zmysle prešovských pomarančových (?) zmluvných pokút by mohla byť neprijateľnou podmienkou z dôvodu jej neprijateľnej výšky (nepomer sankcie / hodnota zabezpečovanej povinnosti). Závisí záver od toho, či je vo VOP alebo priamo v štandardnej zmluve: NIE.

Rozumiem aj testu prekvapivosti, a je dobré, že ÚS ho niekde zaradil (do príkazu poctivého konania – „Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“). Ale, myslím si, že zmluvná pokuta je dnes tak bežný inštitút, že sama o sebe nie je prekvapivá (iba tým, že by bola vo VOP – a v tom sa s ÚS rozchádzam). Ale, mohla by byť prekvapivá tým, že je v tých VOP skrytá niekde, kde by ju nikto nečakal (práve v tých technických a vysvetľujúcich klauzulách vo VOP), alebo slovami ÚS (táto časť úvahy ÚS je v priamom rozpore s jeho celkovým pohľadom): „nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru“. V tom prípade áno. A v tom prípade by malo byť úplne jedno, aká je jej výška.

Nechajme teraz stranou, či by sme mali prekvapivosť posudzovať po germánskom (hoci kvôli § 307 ods. 1 veta druhá BGB vs. 305c BGB trochu nekoncepčnom) vzore ako samostatnú otázku inkorporačnú (tak si to myslím ja – viď moje Štandardné zmluvy), alebo ako kritérium testu neprijateľnosti (tak napríklad Milan Hulmák a asi ma aj pomaly presviedča o tom, že riešenie cez neprijateľnosť je lege lata efektívnejšie, o tom ale inokedy, lebo je to skôr teoretický ako praktický spor).

Výsledku (že spotrebiteľ nie je zmluvnou pokutou viazaný) teda rozumiem, cesta k výsledku je ale nesprávna a argumentačne nekonzistentná. Mieša sa koncept prekvapivosti, neprijateľných podmienok a rozdielov medzi VOP a priamymi dojednaniami a zbytočne sa generalizuje (vo VOP je akákoľvek zmluvná pokuta právne neúčinná), čo (jemne povedané) právnej istote nepomohlo. Základné pravidlo (nielen) sudcovskej zdržanlivosti: ak tvorím novú doktrínu (tu zrejme: prípustný obsah VOP), tak to sakramentsky dobre premyslím, alebo naopak, interpretačne zúžim len na riešený prípad. Inak to dopadne takto. Snáď toto rozhodnutie – algoritmus jeho odôvodnenia – nebude nasledované.

Totiž, k čomu bude tento výsledok viesť? Iba k tomu, že dodávatelia budú namiesto VOP všetko dávať do priamych dojednaní (nanešťastie, k tomu vo všeobecnosti, a dodajme, že nesprávne, vedie aj NOZ – napr. § § 1752, 1799 či 1801 NOZ). Skvelý zelený strom praxe.

Škoda je aj to, že ÚS pracuje s NOZ veľmi selektívne, § 6 zohľadní, ale § 1753, ktorý rieši práve prekvapivé dojednania vo VOP už nie. Znamená to, že záver ÚS SR prebíja od 1. januára 2014 efekt § 1753?

Výborný bonmot na záver: „Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim...“ Prečo? No predsa z povahy veci. Nie preto, lebo majú osobitnú právnu úpravu obsahu VOP (asi by sa muselo ísť aj do vzťahu zákon / vyhláška / cestovný a prepravný poriadok / prepravná zmluva), ale z povahy veci. Čo ale všetko má ešte špecifickú povahu veci?

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím