lexforum.sk



Načítám ...

 

Posledné komentáre:

Načítám ...

Autori:

Milan Kvasnica (162)
Juraj Gyarfas (117)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (44)
Kristián Csach (26)
Tomáš Klinka (26)
Martin Maliar (25)
Milan Hlušák (23)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (12)
Zuzana Hecko (9)
Martin Friedrich (9)
Tomáš Čentík (9)
Ondrej Halama (7)
Ľuboslav Sisák (7)
Michal Krajčírovič (7)
Michal Novotný (7)
Peter Kotvan (6)
Adam Zlámal (6)
Xénia Petrovičová (6)
Lexforum (5)
Robert Goral (5)
Petr Kolman (4)
Radovan Pala (4)
Monika Dubská (4)
Pavol Szabo (4)
Ivan Bojna (4)
Josef Kotásek (4)
Natália Ľalíková (4)
Ján Lazur (4)
Maroš Hačko (4)
Denisa Dulaková (3)
Josef Šilhán (3)
Jakub Jošt (3)
Adam Valček (3)
Peter Pethő (3)
Ladislav Hrabčák (3)
Marián Porvažník (3)
Pavol Kolesár (3)
Peter Varga (2)
Martin Serfozo (2)
Tomáš Plško (2)
Jozef Kleberc (2)
Dávid Tluščák (2)
Gabriel Volšík (2)
Bob Matuška (2)
Zsolt Varga (2)
Roman Kopil (2)
Richard Macko (2)
Juraj Straňák (2)
Jiří Remeš (2)
Ladislav Pollák (2)
Ludmila Kucharova (2)
Maroš Macko (2)
Anton Dulak (2)
Andrej Kostroš (2)
Peter Zeleňák (2)
Marek Maslák (2)
Juraj Schmidt (2)
Martin Gedra (2)
Adam Glasnák (2)
Michal Hamar (2)
Lukáš Peško (2)
Nina Gaisbacherova (1)
Robert Šorl (1)
Andrej Majerník (1)
Petr Kavan (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Dušan Marják (1)
Natalia Janikova (1)
jaroslav čollák (1)
Dávid Kozák (1)
Lucia Berdisová (1)
Jakub Mandelík (1)
Pavel Lacko (1)
Zuzana Klincová (1)
Michaela Stessl (1)
Dušan Rostáš (1)
lukasmozola (1)
Bohumil Havel (1)
Ivan Priadka (1)
Vladislav Pečík (1)
Radoslav Pálka (1)
Jana Mitterpachova (1)
Martin Svoboda (1)
Michal Ďubek (1)
Martin Galgoczy (1)
Róbert Černák (1)
Bystrik Bugan (1)
Matej Košalko (1)
Pavol Mlej (1)
Zuzana Adamova (1)
Martin Estočák (1)
Patrik Patáč (1)
Vladimir Trojak (1)
Eduard Pekarovič (1)
Ivan Kormaník (1)
Vincent Lechman (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
I. Stiglitz (1)
Petr Steiner (1)
Tomas Kovac (1)
Robert Vrablica (1)
Ruslan Peter Gadaevič (1)
Tomáš Demo (1)
Ivan Michalov (1)
Matej Gera (1)
Zuzana Kohútová (1)
Miriam Potočná (1)
Gabriel Závodský (1)
Ondrej Jurišta (1)
Martin Hudec (1)
Peter K (1)
Marcel Jurko (1)
Matej Kurian (1)
Adam Pauček (1)
Peter Janík (1)
Martin Bránik (1)
Igor Krist (1)
peter straka (1)
Mikuláš Lévai (1)
Viliam Vaňko (1)
Nora Šajbidor (1)
Peter Kubina (1)
Patrik Pupík (1)
Paula Demianova (1)
Martin Poloha (1)
David Halenák (1)
Lucia Palková (1)
Pavol Chrenko (1)
Tomáš Pavlo (1)
Tomáš Ľalík (1)
Marcel Ružarovský (1)
David Horváth (1)
Martin Šrámek (1)
Roman Prochazka (1)
Michal Jediný (1)
Jaroslav Nižňanský (1)
Peter Marcin (1)
Tomas Pavelka (1)
Petr Novotný (1)
Katarína Dudíková (1)
Ján Pirč (1)
lukas.kvokacka (1)
Tomáš Korman (1)
Juraj Lukáč (1)
Emil Vaňko (1)
Tibor Menyhért (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napísať nový článok


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.sk



Načítám ...

Pomôcky pre advokátov:

salvia
Judikatúra
Predpisy
Registre
Výpočty

Nové predpisy:

Načítám ...

Zákonná záruka podle NOZ - opravdu KONČÍ!

Jiří Remeš, 28. 05. 2013 v 08:18

K diskusi na téma zákonné záruky za zboží zakoupené v obchodě dle NOZ (zák. č. 89/2012 Sb., (nového) občanského zákoníku, s účinností od 1. 1. 2014) bych chtěl uvést, že poctivý právní výklad vede jednoznačně k závěru, že v případě koupě zboží v obchodě tato záruka NENÍ.

Ponechme zcela stranou obecné polemiky se samotným zákonem či jeho kvalitou, a soustřeďme se na jádro pudla.

V poslední době se objevují protichůdné názory na to, zda NOZ poskytuje záruku za jakost v trvání 24 měsíců, jako je tomu dosud dle § 620 odst. 1 SOZ (zák. č. 40/1964 Sb., (starého) občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn. Zpravodajské portály informovaly o stanovisku AK PRK Partners, dle kterého se (zejména) spotřebitelé musí připravit na to, že zavedená dvouletá záruka na spotřební zboží koncem roku 2013 končí.[1] Nedlouho na to vydala ministerstva spravedlnosti a vnitra společné stanovisko, dle kterého zůstává tato záruka zachována i po 1. 1. 2014 s účinností NOZ. [2]

V současnosti, zdá se, již v populárních médiích spíše převládá názor, že záruka je zachována a spotřebitelé se nemusí žádné revoluce v jejich neprospěch obávat. Abych přilil olej do ohně a „chaos“ kolem NOZ ještě zhoršil (či zmírnil), v článku ukazuji důvody pro přesvědčení, že tato ZÁRUKA na zboží prodané od 1. 1. 2014 KONČÍ.

Ustanovení, které tyto pochybnosti vyvolává, je § 2165 odst. 1 NOZ, dle kterého: „Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců o převzetí.“ Jsou to pak právě slova právo z vady, která dávají naději na to, že později pokažený výrobek budeme moci reklamovat a žádat jeho opravu i od Nového roku 2014. Tato naděje je však planá.

Jak je právníkům známo, žádné ustanovení právního řádu nelze vykládat pouze z jazykově a pokud definici neurčitého nebo nejasného pojmu nenalezneme přímo v jednotlivém ustanovení, je třeba se poohlédnout mimo jiné v předpisu dále (systematický výklad). Právo z vady, resp. právo z vadného plnění, pak definují ustanovení § 2099 - 2112 NOZ. Jsou to zejména práva z podstatného či nepodstatného porušení (sleva, odstranění vady, odstoupení ...). Tyto práva se aktivují pouze v situacích předvídaných § 2095 a 2096, tj. v případech nedodání zboží v potřebném množství, jakosti či provedení. Jak je vidno, ani jedno z uvedeného na pozdější vadu nelze použít, zde se záruka nenalézá.

Záruku neskýtá ani § 2161 NOZ. Podle něj prodávající odpovídá kupujícímu, že věc nemá při převzetí vady. Toto ustanovení navazuje na uvedený § 2095 NOZ a na § 616 SOZ. Jde o to, že prodávající nesmí prodat věc, která v sobě již vadu nebo vady má, s výjimkou kdy je na ně upozornil. Příkladem může být prodej automobilu, u kterého je již při prodeji závada na motoru, která se může projevit až později (pozn. - u ojetiny může prodávající dobu k uplatnění práva z vady zkrátit na rok, viz. § 2168 NOZ). Jak je ale patrné, tato odpovědnost se vztahuje na vady již existující v době koupě, nikoli na vady pozdější.

Ani evropské předpisy povinnou záruku nevyžadují. Náš § 2165 NOZ zakomponovává Směrnici 1999/44/ES, ve znění pozdějších změn, která záruku v čl. 1 odst. 2 písm. e) definuje jako slib reklamace spotřebiteli „v případě, že výrobek neodpovídá údajům uvedeným v záručním listě (sic!) nebo v příslušné reklamě...“ Záruku pak prodávající podnikatel musí poskytnout pouze v souladu se záručním listem či reklamou. Definice záruky v NOZ tento trend sleduje a nejde nad unií požadovaný rozsah. Podle § 2113 se za ní považuje slib prodávajícího, že věc bude po určitou dobu způsobilá k obvyklému užití, přičemž však délku či samotnou existenci této doby určují smlouva, prohlášení o záruce nebo obalu. Ani zde nelze vidět povinnost poskytnout záruku v každé situaci, pouze pokud tak bylo sjednáno.

Konečně „pochybnosti“ jednoznačně vyvrací samotný § 2165 ve druhém odstavci, dle kterého se ustanovení o záruce použijí, pokud je na věci, obalu, návodu či reklamě uvedena doba, po kterou lze věc použít. Pokud tato doba takto uvedená není, nelze si ji domýšlet. Lze se pak podivovat, jak mohou podporovatelé zachování záruky tento zákonný text nevidět, zvláště když černý na bílém napsán hned pod „stéblem tonoucího“, odstavcem prvním.

Naprázdno vyzní a argument o zachování institutu z důvodu, že se právo z vad uplatní u vad, které se vyskytnou v době do 24 měsíců. Stejná lhůta se současnou úpravou a spojení "výskyt vady" může někomu naznačovat, že by mohlo jít i o vady pozdější. Tomu však neodpovídá odst. 2 § 2165, který pojem výskytu zužuje. Záruka, kryjící pozdější vady, se uplatní pouze v situacích předvídaných druhým odstavcem (uvedení doby, po kterou lze věc použít). S ohledem na výše uvedené pak výskyt značí projev vady existující již při převzetí (srov. např. § 2161 NOZ). Dvouletá lhůta je pak standardní např. podle německého BGB ( § 438 odst. 1. č. 3). Skutečně tedy jde o lhůtu dvou let pro uplatnění práva v případě, že se projevila vada výrobku, která v něm byla již při prodeji (přesněji převzetí). Rozšířit pojem výskytu i na pozdější vady by šlo pouze nemístně extenzivním výkladem, pro který nejsou splněny předpoklady, neodpovídá textu, jednotné a jednoznačné terminologii ani komparací se srovnatelnými úpravami (viz níže).

Zde byly uvedeny argumenty jazykového, logického, systematického a eurokonformního výkladu, které vyznívají ostře v neprospěch zachování záruky. Ke stejnému důvodu lze dojít i výkladem teleologickým, podle kterého nemusí být spotřebitel nutně ztrátou zákonné záruky prodělat. Je třeba si položit otázku, zda a jak často lidé skutečně reklamace využívali, i když na ní měli právo, či zda to běžně raději „nechali být“. S tím také koresponduje úvaha, zda je skutečně nutné u všeho spotřebního zboží záruku poskytovat. Skončení povinné záruky v neposlední řadě odpovídá § 3 odst. 1 NOZ a celkovému pojetí zákona, tedy že člověk se má snažit o své blaho sám a neměl by se spoléhat, že to stát udělá za něj (srov. § 574 odst. 2 SOZ).

Konec zákonné záruky může ale znamenat pro spotřebitele plus. Kromě podpory svobodné soutěže podnikatelů v záruce (její délce) jako součástí uživatelského servisu a tedy pěstování goodwillu se může právě stát, že od Nového roku si spotřebitelé nejspíše budou záruky lépe všímat a tím pádem i více využívat, obzvláště pokud si za ni připlatí. Uvedené také znamená, že zboží bez záruky může být často levnější.

Tendence „vidět“ záruku při prodeji zboží v obchodě podle NOZ věrně potvrzuje tendence lidského myšlení v tom, že lidé typicky vybírají jen ty důvody, které podpoří již existující názor, místo toho, aby na základě důvodů si jej teprve vytvořili. Vůbec neznamená, že povinná záruka je jediné možné, správné a přijatelné řešení. V makroregionu ji zachovávají pouze Slovenská a Česká republika, v podstatě tak jde o jakýsi právní exot, bez kterého spotřebitelé z ostatních zemí dokáží bez problému žít.

Ani samotná EU, známá svým ochranářským přístupem k právům spotřebitele, nepovažuje neexistenci zákonné záruky za něco otřesného a nikde ji nevyžaduje. Neexistuje v zemích common law, tedy zejména ve Spojeném Království či USA. Není předepsaná v Estonsku[3], Lotyšsku, ani v Litvě[4], nepožaduje ji rakouský občanský zákoník ABGB, německý BGB[5] ani francouzský Code Civil.[6] Právě naopak, záruka (warranty, quarantee) se v těchto kodexech považuje spíše shodu se smlouvou a odpovědnost za vady při prodeji či za vady právní, tedy že věc má smluvenou jakost při převzetí nebo že vlastnictví nebude nikým zpochybněno. Pokud se vztahuje na vady pozdější, pak jde o čistě smluvní ujednání které je dáno na vůli stran.

Z historického hlediska prošla zákonná záruka na území ČR také vývojem. ABGB ji neukládal, tzv. střední kodex z roku 1950 smluvní záruku uznával pouze pokud se k tomu strany zavázaly písemně.[7] Stávající SOZ ji povinně zavedl až od roku 1992 a do konce roku 2002 byla lhůta šestiměsíční, na 24 měsíců si spotřebitelé „zvykli“ pouze za posledních deset let. Dodnes platný obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ji rovněž nevyžaduje vůbec.[8] Povinná dvouletá zákonná záruka na všechno spotřební zboží je v evropském i českém kontextu výjimka, její neexistence je naprosto legitimní a ničím se nevymyká ze sdílených civilizovaných standardů.

Obzvláště zarážející je proto postup ministerstev při vydání sdělení z 14. 5. 2013, zejména ministerstva spravedlnosti, které jen zbytečně chystá pro spotřebitele zklamání. Při pozorné četbě sice vyjde najevo, že stanovisko nemluví o skutečné záruce, celé pojetí je však, určitě pro většinu spotřebitelů, velmi zavádějící. Spotřebitelé by si měli uvědomit, že záruka tak, jak ji znají, jednoduše končí. Ve sdělení lze vidět spíše politické důvody než právní argumentaci.

Pokud by chtěl někdo hledat „cestičku“, jak záruku „najít“, tak ta se nalézá spíše v § 2161 odst. 1 písm. b) NOZ, podle čehož prodávající odpovídá, že je věc v době převzetí vhodná k účelu, ke kterému se obvykle používá nebo který kupující uvedl. Dále lze použít § 2161 odst. 2, podle kterého se vady které se vyskutnou do šesti měsíců považují, že zde byly už při převzetí, přičemž je na prodávajícím, aby tuto doměnku vyvrátil. Jde o jakousi šestiměsíční kvazizáruku. Zde lze spíše najít oporu pro to, aby se např. již uvedený automobil nepokazil ještě na cestě ze showroomu.

Pozn.: autor je student PrF MU

© Jiří Remeš


[1] http://www.novinky.cz/finance/300068-dvouleta-zaruka-na-zakoupene-zbozi-letos-skonci.html

[2] http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/aktuality/55-dvoluleta-zakonna-zaruka-na-zbozi-bude-platit-i-po-1-1-2014.html

[3] RT I 2001, 81, 487, § 231 a 231

[4] VIII-1864, čl. 6.338

[5] BGB, § 443 a 477

[6] CC, čl. 1641 a násl.

[7] § 229 zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku., ve znění pozdějších změn.

[8] § 429 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.


Názory k článku Zákonná záruka podle NOZ - opravdu KONČÍ!:


  jakub.burian, 28. 05. 2013 v 13:05 - jakub.burian

Čistě od boku a bez hlubšího povědomí pozadí mě napadá otázka, jestli vyda zjištěná později (porucha na motoru vozidla) může být přičitatelná prodávajícímu (nebyla způsobena tím, že bych místo nafty tankoval benzin) a zároveň že ji zboží nemělo již při prodeji.

Jinými slovy, pokud se mi vůz rozbije v "záruční době" a nebude prokázáno, že jsem za poruchu odpovědný já, tak podle mě není jiná alternativa ež že tato vada existovala již v době jejího prodeje.

  Jiří Remeš, 28. 05. 2013 v 14:19 - Re: Jakub Burian

Děkuji za připomínku, už jsem o to doplnil článek. V takovém případě se má do šesti měsíců za to, že vada zde byla už při převzetí. Je na prodávajícím, aby tento předpoklad vyvrátil (2161 odst. 2 NOZ). Jde tedy o jakousi kvazizáruku, přesto jde právně pořád o vady existující již při převzetí.

  jakub.burian, 28. 05. 2013 v 14:40 - jakub.burian

Můj záměr byl ten, že v takovém případě lze, IMHO, dovodit i záruku v délce 24 měsíců. pouze po uplynutí 6 měsíců bude třeba dokázat, že vada existovala v době předání. Což by mohlo být možné například tím, že doložím, že jsem ji nezpůsobil nevhodným použitím věci.

  Jiří Remeš, 28. 05. 2013 v 16:47 - Re: Jakub Burian

To si úplně nemyslím. Ano, po 6 měsících dokazuju kupující, ale řekl bych, že typicky nebude problém pro prodávajícího poukázat a vyvrátit, že nejde o starou vadu, zvláště po těch šesti měsících. Nejde tady ani tak o to, kdo co způsobil, ale o to, kdy se věc porouchala, a to i při správném používání. Když zůstaneme u příkladu aut (řekněme ojetiny, ať je to realistické), těžko může někdo říct, že spojka byla hyn už při koupi a ne až po 10 měsících, pokud mu po této době odejde, jenom si toho kupující nevšiml a prodávající to zamlčel. Je to ale otázka praxe a kvalifikace, co je stará a co nová závada, přiznávám. Alespoň ale víme, o čem se bavíme a co se snažíme dokázat.

  Lukáš Maryško, 12. 09. 2013 v 14:33 - Není záruka jako "záruka"

I dle současné úpravy prodávající odpovídá pouze za vady, které má věc při převzetí kupujícím (byť se tyto vady projeví později - v "záruční" lhůtě). Viz § 619/1 SOZ, dle kterého prodávající odpovídá za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou, a § 616/1, kde je shoda s kupní smlouvou definována k momentu převzetí věci kupující (logicky tedy i ne-shodu/rozpor s kupní smlouvou je třeba posuzovat k okamžiku převzetí věci).

"Záruka" dle SOZ tak vůbec není zárukou tak, jak je obecně chápána a jak je upravena v ObchZ a v NOZ jako záruka za jakost. Pouze SOZ tento pojem dosti nestastne pouziva.

Zakonna "zaruka" tedy podle NOZ opravdu konci, pokud to budeme brat tak, ze NOZ jiz pouziva spravne pojmoslovi a neoznacuje klasickou odpovednost za vady spatnym pojmem. Obsahove se vsak nic nemeni, nebot podle NOZ bude prodavajici odpovidat stejne jako podle SOZ pouze za vady existujici v dobe prevzeti veci.

  jakub.burian, 10. 12. 2013 v 19:00 - jakub.burian

S tím podle mě nelze souhlasit. § 616/1 se týká okamžiku přvzetí věci, kdežto § 619/1 tento okamžik, kdy plnění musí být ve shodě i "po převzetí věci v záruční době". takže záruka dle SOZ je, shoda s kupní smlouvu posunutá do budoucna a ohraničená trváním záruční doby.

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím