Vrchní soud v Olomouci letos v březnu judikoval, že: "Vrchní soud s názorem soudu prvého stupně, že rozhodčí doložky jsou ve spotřebitelských věcech paušálně zakázány, nesouhlasí. Je nutno zkoumat každou rozhodčí doložku individuálně a je nutno zkoumat okolnosti uzavření rozhodčí doložky."

Naproti tomu Vrchní soud v Praze letos v březnu v řízení vedeném pod sp. zn.: 2 VSPH 14/2011-73 své rozhodnutí odůvodnil takto:

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že smlouva o revolvingovém úvěru je svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena fakticky jako smlouva o půjčce za úplatu mezi žalobkyní jako dodavatelkou jednající v rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem, jenž při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Na smlouvu se subsidiárně vztahují ust. § 52 až § 57 ObčZ.

Soud prvního stupně nepochybil ani při úvaze, že ustanovení o spotřebitelských smlouvách je nutno interpretovat komunitárně konformním způsobem, neboť implementují směrnice EU o ochraně spotřebitele. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice č. 93/13/EHS (dále jen směrnice) považuje podle čl. 1 písm. e) přílohy za nepřiměřený požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Toto ustanovení sice nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen komunitárního práva nemá přímý účinek, leč podle judikatury Evropského soudního dvora jsou soudy povinny vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicí. Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva je nutno pohlížet na směrnici jako na výkladové vodítko.

Pokud šlo o právní posouzení skutečnosti, že v dané věci byl vydán rozhodčí nález, je odvolací soud ve shodě se žalovanou a se závěry, jež na dané téma vyslovil Krajský soud v Ostravě v rozsudku č.j. 33 Cm 13/2009 ze dne 8.3.2010, toho názoru, že ust. § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 ObčZ je nutno vykládat tak, že ve spotřebitelských smlouvách jsou rozhodčí doložky v zásadě zakázány. Směrnice totiž v čl. 1 písm. q) přílohy považuje za nepřiměřené, aby byl spotřebitel zbaven práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména aby byl povinen předkládat spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních přepisů. Tuto úpravu je třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení-dané tím, že spotřebitel není fakticky schopen prosadit jakékoliv změny formulářových smluvních podmínek a že u úvěrových smluv jedná pod tlakem finanční tísně-k získání unfair výhody, jíž je právě přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, s nímž podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu apod.

Evropský soudní dvůr k výše uvedenému v rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro uvedl, že směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil rozhodčí nález již v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost. Z toho lze dovodit, a žalobkyně se mýlí, usuzuje-li jinak, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným národním právem, ale že soud má kdykoli z úřední povinnosti přihlížet k jeho neplatnosti či nicotnosti.

Odvolací soud je toho názoru, že výše uvedené platí zvlášť v situaci, kdy jsou rozhodčí nálezy (jako v posuzované věci) vydávány soukromými rozhodčími institucemi. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud uzavřel, že rozhodčí nález vykonatelnost uplatněné pohledávky nezakládá.

Ústavní soud, maje na zřeteli zejména obecně uznávaný princip autonomie vůle smluvních stran, zastává stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínkou ve smyslu Směrnice a ust. § 56 obč. zák., a nemůže proto samo o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu.

http://www.slv.cz/II.US3057/10

Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva).

Ve vztahu k výběru rozhodce by za přípustný mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka, neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.

http://www.slv.cz/II.US2164/10

http://www.slv.cz/11VSOL34/2011:
Bylo-li v rozhodčí doložce sjednáno, že rozhodce rozhodne v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení, jedná se o doložku z pohledu ústavních nálezů (II. ÚS 3057/10 a II. ÚS 2164/10) neplatnou.

http://kraken.slv.cz/11VSOL72/2016-77
Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí doložky sjednané pouze v předtištěném, formulářovém Smluvním ujednání na rubu Dohody o uznání dluhu ze dne 1.7.2007 jsou absolutně neplatné pro sjednání rozhodčího řízení pouze jako písemného a odvolací soud dále shledal absolutní neplatnost sjednané rozhodčí smlouvy též pro absenci zákonné podmínky písemné formy rozhodčí smlouvy.