Zákoníky práce definují práci přesčas takto:

• § 83 odst. 6 zákona č. 65/1965 Sb.: Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn ( § 84, 85 a § 87 odst. 1).
  
• § 78 odst. 1 písm. i zákona č. 262/2006 Sb.: prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn.
• § 97 odst. 1. zákona číslo 311/2001 Z.z.: Práca nadčas je práca vykonávaná zamestnancom na príkaz zamestnávateľa alebo s jeho súhlasom nad určený týždenný pracovný čas vyplývajúci z vopred určeného rozvrhnutia pracovného času a vykonávaná mimo rámca rozvrhu pracovných zmien.

Mohlo by se zdát, že pokud nejsou zaměstnavatelem předem rozvrženy pracovní směny a zaměstnanec koná práci nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu, nejedná se o práci přesčas (z důvodu nesplnění jedné ze zákonných definic páce přesčas), nýbrž o práci mimosmluvní, za níž nenáleží mzda, avšak toliko vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Není tomu tak. Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 21 Cdo 1985/2008, že rozhodovací praxe již dříve dospěla k názoru, že, začala-li fyzická osoba pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon způsobilý založit pracovní poměr, jedná se o tzv. faktický pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 811/2005). Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu. Rozsah takového plnění je dán tím, v jaké výši bezdůvodné obohacení zaměstnavateli vzniklo; výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, nebo ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1688/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2005, pod pořadovým číslem 189).

Samotná skutečnost, že u zaměstnavatele nebyl předem stanoven jednotlivým zaměstnancům rozvrh pracovních směn, nemůže nic změnit na tom, že zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele na základě řádně vzniklého pracovního poměru; i když pracoval mimo (nad rámec) zákonem stanovené týdenní pracovní doby, jeho pracovní poměr řádně a platně uzavřený se neměnil (vždy na 1,5 hod. nebo na celou sobotu) v tzv. faktický pracovní poměr. Pracoval-li tedy zaměstnanec v řádném pracovním poměru v souladu s pokyny zaměstnavatele, přísluší mu také za odvedenou práci odměna (mzda). Výše této mzdy se odvíjí - mimo jiné - od příslušných ustanovení zákona o mzdě.

Podle ustanovení § 83 odst. 1 zák. práce pracovní doba je nejvýše 43 hodiny týdně.
Podle ustanovení § 83 odst. 1 zák. práce o rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ( § 83 odst. 3) zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem.
Podle ustanovení § 96 odst. 1 věty první zák. práce prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn ( § 84 až 85a a § 87 odst. 1).

Zákoník práce tedy definuje práci přesčas ve vztahu ke stanovené týdenní pracovní době, přičemž pro charakteristiku práce přesčas stanoví ještě další podmínky (práce je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, mimo rámec rozvrhu pracovních směn). Pouhá skutečnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) týdenní pracovní dobu nerozvrhl, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila. To, že zaměstnavatel týdenní pracovní dobu nerozvrhl do jednotlivých směn, znamená jen to, že nelze určit, kdy (resp. od kdy do kdy) má zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci konat. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas.

Rozsudok SD EÚ vo veci C-531/23 HJ v. US a MU.

Články 3, 5 a 6 smernice Európskeho parlamentu a Rady 2003/88/ES zo 4. novembra 2003 o niektorých aspektoch organizácie pracovného času, v spojení s článkom 31 ods. 2 Charty základných práv Európskej únie,

sa majú vykladať v tom zmysle, že:

bránia vnútroštátnej právnej úprave, ako aj jej výkladu vnútroštátnymi súdmi či správnej praxi, ktorá je založená na takejto právnej úprave, podľa ktorých sú zamestnávatelia zamestnávajúci pracovníkov v domácnosti oslobodení spod povinnosti zaviesť systém umožňujúci merať dĺžku pracovného času odpracovaného pracovníkmi v domácnosti, čím dochádza k tomu, že títo pracovníci v domácnosti sú zbavení možnosti objektívne a spoľahlivo určiť počet odpracovaných hodín a ich časové rozvrhnutie.