lexforum.sk



Načítám ...

 

Posledné komentáre:

Načítám ...

Autori:

Milan Kvasnica (162)
Juraj Gyarfas (117)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (44)
Tomáš Klinka (26)
Kristián Csach (26)
Martin Maliar (25)
Milan Hlušák (23)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (12)
Zuzana Hecko (9)
Martin Friedrich (9)
Tomáš Čentík (9)
Ľuboslav Sisák (7)
Michal Novotný (7)
Ondrej Halama (7)
Michal Krajčírovič (7)
Xénia Petrovičová (6)
Peter Kotvan (6)
Adam Zlámal (6)
Robert Goral (5)
Lexforum (5)
Monika Dubská (4)
Ivan Bojna (4)
Josef Kotásek (4)
Ján Lazur (4)
Pavol Szabo (4)
Radovan Pala (4)
Natália Ľalíková (4)
Maroš Hačko (4)
Petr Kolman (4)
Peter Pethő (3)
Josef Šilhán (3)
Jakub Jošt (3)
Denisa Dulaková (3)
Adam Valček (3)
Marián Porvažník (3)
Ladislav Hrabčák (3)
Pavol Kolesár (3)
Martin Gedra (2)
Bob Matuška (2)
Andrej Kostroš (2)
Gabriel Volšík (2)
Anton Dulak (2)
Ludmila Kucharova (2)
Jozef Kleberc (2)
Peter Zeleňák (2)
Ladislav Pollák (2)
Jiří Remeš (2)
Martin Serfozo (2)
Maroš Macko (2)
Michal Hamar (2)
Roman Kopil (2)
Adam Glasnák (2)
Lukáš Peško (2)
Dávid Tluščák (2)
Peter Varga (2)
Juraj Straňák (2)
Tomáš Plško (2)
Marek Maslák (2)
Richard Macko (2)
Zsolt Varga (2)
Juraj Schmidt (2)
Patrik Patáč (1)
Pavel Lacko (1)
Ondrej Jurišta (1)
Igor Krist (1)
Martin Estočák (1)
Ivan Priadka (1)
Tomáš Korman (1)
Jakub Mandelík (1)
Martin Bránik (1)
Emil Vaňko (1)
Vladislav Pečík (1)
Katarína Dudíková (1)
Adam Pauček (1)
Matej Kurian (1)
Bystrik Bugan (1)
Natalia Janikova (1)
Miriam Potočná (1)
Robert Vrablica (1)
Patrik Pupík (1)
Petr Kavan (1)
Pavol Chrenko (1)
Michaela Stessl (1)
Róbert Černák (1)
Matej Gera (1)
David Halenák (1)
Petr Novotný (1)
Lucia Berdisová (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
Jana Mitterpachova (1)
Eduard Pekarovič (1)
Nora Šajbidor (1)
Matej Košalko (1)
Michal Ďubek (1)
Radoslav Pálka (1)
jaroslav čollák (1)
lukasmozola (1)
peter straka (1)
Ivan Michalov (1)
Viliam Vaňko (1)
Zuzana Adamova (1)
Ruslan Peter Gadaevič (1)
Martin Poloha (1)
Tomáš Pavlo (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Nina Gaisbacherova (1)
Andrej Majerník (1)
Tomáš Demo (1)
Mikuláš Lévai (1)
Pavol Mlej (1)
Ján Pirč (1)
Peter Janík (1)
Dušan Marják (1)
Petr Steiner (1)
Gabriel Závodský (1)
Tibor Menyhért (1)
Martin Šrámek (1)
Dušan Rostáš (1)
Zuzana Klincová (1)
David Horváth (1)
Tomas Kovac (1)
Jaroslav Nižňanský (1)
Roman Prochazka (1)
Martin Hudec (1)
Bohumil Havel (1)
Peter Kubina (1)
Paula Demianova (1)
Ivan Kormaník (1)
Robert Šorl (1)
Peter K (1)
Marcel Ružarovský (1)
Juraj Lukáč (1)
I. Stiglitz (1)
Vincent Lechman (1)
Zuzana Kohútová (1)
Martin Svoboda (1)
Marcel Jurko (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
Vladimir Trojak (1)
Michal Jediný (1)
Lucia Palková (1)
Dávid Kozák (1)
Martin Galgoczy (1)
Peter Marcin (1)
Tomas Pavelka (1)
Tomáš Ľalík (1)
lukas.kvokacka (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napísať nový článok


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.sk



Načítám ...

Pomôcky pre advokátov:

salvia
Judikatúra
Predpisy
Registre
Výpočty

Nové predpisy:

Načítám ...

Plnit nebo platit sankci? Uznatelná volba?

Bohumil Havel, 03. 09. 2009 v 11:55

Říká se, odnepaměti, pacta sunt servanda, smlouvy mají být plněny. Stejně tak se již léta ví, že pro případ rizika neplnění dává právní řád možnosti zajištění závazku (typicky zástava), resp. utvrzení (typicky smluvní pokuta). Právní řád tím akcentuje slovo dané ve smlouvě, když si současně uvědomuje možné lidské selhání a nabízí různé varianty jistoty. Stejnou cestou jde nejen naše právo, ale také jiné kontinentální jurisdikce, a nově také Osnova občanského zákoníku.
Ví se dále také, a jsou toho plné učebnice, že máme-li určité právní jednání chápat jako smlouvu, musí splňovat obecné požadavky na určitost/vážnost a musí sledovat konsensus. Bez konsensu není smlouva, bez smlouvy není obligace a není co plnit. Už od římského práva se nebral ohled na mentální a podobné vnitřní reservace a smlouva se vykládala podle toho, jak jednání jedné smluvní strany mohla rozumně chápat druhá smluvní strana. Tato skutečnost sleduje a chrání rozumná očekávání stran jednajících v dobré víře a předpokládá, že vstupuje-li někdo do vyjednávání o smlouvě, chce směnu hodnoty, kterou má, za hodnotu kterou nemá. Vůle stran se tvoří postupně, začíná tou vnitřní a končí jejím projevem navenek, nicméně vždy se předpokládá, že strany vstupují do smlouvy animo obligandi, tedy s úmyslem být smlouvou vázány a plnit sjednané. Ze smlouvy vzniká obligace. Mohou ovšem současně vzniknout obligace z deliktu, typicky z porušení smlouvy. Rozumné smluvní strany to anticipují a motivují se vzájemně k tomu, aby smlouvu neporušily. Typickým motivačním nástrojem je smluvní pokuta - ta nejenže snižuje nutkání porušit smlouvu, ale přináší také možný trest.
Česká regulace dispositivně předpokládá, že nesjednají-li si strany jinak, není možné vedle sebe požadovat smluvní pokutu a náhradu škody váznoucí na stejném porušení povinnosti. Zákon a rozumné uspořádání věcí tedy předpokládají aranžmá, že pro případ porušení povinnosti se založí smluvní pokuta - tedy sankce, která sice vyloučí právo na plnou náhradu škody, ale neniveluje splnění původní povinnosti, ledaže je dojednáno jinak ( § 545 odst. 1 a 2 obč.zák.). Smluvní pokuta tedy sleduje motivaci sankcí a jejím primárním účelem není reparace. Až potud je to z pohledu práva jasné.
V oboru Law & Economics je nicméně opakovaně věnována značná pozornost funkci náhrady škody a je otázkou, zda lze tam dosažené závěry vztáhnout právě na případy, kdy je plná náhrada škody vyloučena výše uvedeným způsobem. Zatímco v případě neomezené náhrady škody lze do určité míry uvažovat se Shavellem, podle něhož je v takových případech racionální, aby smlouva nebyla plněna v situaci, kdy by náklady dlužníka byly vyšší než výše škody, která je porušením smlouvy věřiteli způsobena (tento problém souvisí s hospodářskou nemožností plnění), v případě, kdy si smluvní strany vyloučí plnou náhradu škody a sjednaná smluvní pokuta je nižší, než je hodnota plnění k němuž se dlužník zavázal, je podle mého názoru nutné zaujmout odlišný pohled.
Toto řešení totiž přináší dilema spočívající v tom, že dlužník může mít na výběr – buď splní původní povinnost nebo ji poruší (byť by plnit mohl) a bude případně pouze plnit smluvní pokutu. Dává se mu tedy volba, aby zvážil co je ekonomicky výhodnější a dle toho jednal. Toto řešení může sledovat maximalizaci vlastního užitku, když ho smlouva a zákon, zdá se, implicitně nabízí. Soudím, že nastíněné dilema je sice možné, ale porušuje nejen samu podstatu smlouvy, ale také zásady soukromého práva, a je i z pohledu L&E neoptimální.
Začněme ale tím, že výše popsaný postup sjednání smluvní pokuty, vedle níž nelze žádat náhradu škody a plnění původní povinnosti, zákon nezakazuje. Jedná se tedy o postup zákonný. Současně se však již při samotné tvorbě těchto ujednání, které jsou vůči hlavní části obligace pouze suplementární, utvrzující, zohledňuje vůle stran - projevená vůle stran. Lze rozumně předpokládat, že sjednávají-li si strany smlouvu, sledují její splnění, tedy nejednají s úmyslem porušit, resp. plnit jinak (nedohodnutě). Pokud by tak jednaly, může vzniknout problém s vážností vůle a tedy otázka platnosti celé smlouvy nebo její části - typicky zjistilo-li by se, že od počátku nebyl úmysl plnit, resp. se zvažovalo plnění smluvní pokuty namísto hlavního plnění - to nicméně není předmětem mé úvahy. Jednají-li smluvní strany rozumně a s úmyslem smlouvu plnit, není možné následně uznat, že porušení hlavní povinnosti a namísto ní plnění sankčního ujednání sleduje původní vůli stran, a tedy i princip dobré víry. Je třeba proto aplikovat zásadu nikdo nemůže mít prospěch z vlastního porušení povinnosti - projevený účel smlouvy byl plnit sjednané, ne neplnit a plnit “náhradní”. Tato zásada sleduje obraz Ulpiánovy teze “nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest” - nikdo si svým protiprávním činem nemůže zlepšit své postavení, a vnitřně dilema volby mezi zdánlivě alternujícími si následky obsahuje.
Domnívám se, že zde je na místě zdůraznit relativní povahu onoho “zlepšení”, tj. nesmí dojít ke zlepšení postavení na úkor jiného. Rozhodne-li se smluvní strana porušit smlouvu, ač není dána nemožnost plnění, a je-li důvodem takového rozhodnutí záměr obohatit se na úkor druhé smluvní strany (ve smyslu rozdílu mezi hodnotou plnění a výší smluvní pokuty), je takový postup nepochybně v rozporu s obhajitelným očekáváním druhé smluvní strany a takto dosažený ekonomický užitek je nutné považovat za nemorální. Porušující smluvní strana se tak dopouští deliktu. Je-li tedy její volba činěna z důvodu ekonomické výhodnosti, porušuje nejen původní a imanentní úmysl plnit, ale také předpokládá zlepšení postavení dosažené porušením zákona (smlouvy) na úkor druhé smluvní strany. Zákon ani smlouva zde nepředpokládají alternativní plnění a zmíněná plnění si ani z rozhodnutí jen jedné smluvní strany alternovat nemohou. Navíc, a to nelze opomíjet, podstatou negociace a samotné smlouvy je směna hodnot sledující možné vyrovnání komparativní nevýhody nebo docilování plnění tužeb. Proces vyjednávání proto stojí na rozumných očekáváních, tedy na dobré víře v to, že je jednáno férově a s úmyslem dostát svému slovu. Opak předpokládá zvýšení transakčních nákladů nejen v tom smyslu, že následně dojde ke sporu, ale také v tom že se tím popírá dobrá víra a rozumná očekávání plnění, čímž se poškozená smluvní strana nutí k hledání náhradního plnění. Účel směny je tak popřen, což není rozumné či beznákladové a dochází k favorizaci oportunismu. Takové řešení, resp. jeho výklad těžko proto uznat za ex ante optimální.
A jak na to z pohledu českého pozitivního práva? Tedy, ujednají-li si strany smluvní pokutu a nevyužijí-li odchylek dle § 545 odst. 1 a 2 obč.zák., nic se neděje, je to jednání nezakázané a mravné. Pokud však následně má dojít k situaci, že dlužník nebude plnit, ač objektivně není dána nemožnost plnění, a zvolí “náhradní” plnění cestou úhrady smluvní pokuty (pokud nebyla mezi stranami sjednány možnost uplatnit právo na náhradu škody vedle smluvní pokuty), jedná nejen v rozporu s podstatou smlouvy a jejím dříve projeveným účelem, ale také narušuje dobrou víru svého smluvního partnera. Současně porušuje výše zmíněné zásady, které se v českém právu projevily mj. prostřednictvím otevřených pojmů “dobré mravy”, resp. “poctivý obchodní styk” ( § 3 odst. 1, § 39 obč.zák., § 265 obch.zák.). Smluvní strana, která takto postupuje, jedná nemravně, tedy proti samotné podstatě soukromého práva. O tom, že to popírá prevenční povinnost podle § 3 odst. 2, resp. § 417 obč.zák. ani nemluvě. Jednání smluvní strany volící cestu ekonomické výhodnosti na úkor neporušující smluvní strany při současném chtěném porušení hlavní smluvní povinnosti, je jednáním rozporným s dobrými mravy. Při provedení volby je zjevné, že toto jednání je vědomé a úmyslné, tedy mám-li to za jednání rozporné s dobrými mravy, jedná se o úmyslné porušení dobrých mravů. V dané souvislosti pak dovozuji, že v případě takového úmyslného postupu jedné strany, který v důsledku způsobuje druhé smluvní straně škodu, je nemožnost nárokovat plnou náhradu škody prolomena a poškozená strana se na škůdci může domáhat, bez ohledu na sjednanou smluvní pokutu a tedy i vedle ní, plné kompenzace za vzniklou škodu. S tím také souvisí to, že pokud by se povinná strana chtěla bránit poukazem na § 545 odst. 1 a 2 obč.zák., resp. na odpovídající ustanovení smlouvy, neměla by její námitka být uznána, protože případná kompenzace sleduje jinou škodu než tu, jejíž nárokování je dle § 545 odst. 1 a 2 obč.zák. vedle smluvní pokuty vyloučeno. Navíc by i takováto námitka musela být nutně posouzena jako nemravná (dle § 3 odst. 1, § 39 obč.zák., resp. § 265 obch.zák.). Soudím proto, že výše uvedená volba nedává za situace, kdy je výše škody pevně omezena a je nižší, než hodnota plnění, rozumného smyslu a její využití není českým soukromým právem chápáno jako jednání lege artis. Dodávám však, že zde popisovaná situace má mnoho různých konotací a bude věcí skutkových zjištění co bylo sjednáno a jak bylo jednáno.
B. Havel, 2.září 2009


Názory k článku Plnit nebo platit sankci? Uznatelná volba?:


  Kristián Csach, 03. 09. 2009 v 14:21 - Zákutia L&E

V prvom rade predbehnem otcov zakladateľov a vítam ťa ja, a som rád, že si prijal pozvanie.

Myslím, že teória L&E zmlúv je v kontinentálnom priestore trochu zjednodušujúca. Ak predpokladáš, že "Jednání smluvní strany volící cestu ekonomické výhodnosti na úkor neporušující smluvní strany při současném chtěném porušení hlavní smluvní povinnosti, je jednáním rozporným s dobrými mravy", tak podľa mňa prehliadaš to, že primárny nárok na plnenie spravidla ostáva (viem, záleží od zmluvy).

Ale detailnejšie:
1. "Rozhodne-li se smluvní strana porušit smlouvu, ač není dána nemožnost plnění, a je-li důvodem takového rozhodnutí záměr obohatit se na úkor druhé smluvní strany (ve smyslu rozdílu mezi hodnotou plnění a výší smluvní pokuty), je takový postup nepochybně v rozporu s obhajitelným očekáváním druhé smluvní strany a takto dosažený ekonomický užitek je nutné považovat za nemorální. Porušující smluvní strana se tak dopouští deliktu." Nezdvihnem hodenú rukavicu, že porušenie zmluvy je deliktom :), zaujalo ma niečo iné. Pokiaľ sa nemýlim (a znalci common law ma snáď opravia), tak práve common law koncepcia zmluvy (+/-) vychádza z toho, že uzatvorením zmluvy nevzniká druhej strane právo na plnenie sľúbeného, ale iba na nahradenie stratenej dôvery na základe náhrady škody (preto ta nevôľa k specific performance). A každá L&E úvaha (IMHO) vychádza z tejto koncepcie zmluvy. Suchozemské koncepty sú ale iné (prednosť má nárok na plnenie, až potom náhrada škody). Preto celá úvaha o efektivite podľa mňa kríva (rátaš aj s hrozbou pokút pri vymáhaní plnenia?).

2. "Je-li tedy její volba činěna z důvodu ekonomické výhodnosti, porušuje nejen původní a imanentní úmysl plnit, ale také předpokládá zlepšení postavení dosažené porušením zákona (smlouvy) na úkor druhé smluvní strany." Podľa mňa môže nastať situácia, že obe strany súhlasili s takýmto režimom (ak by si vytvorili alternatívne scénare). Proste riziková zmluva, pri ktorej dohoda na výške zmluvnej pokute rieši riziko toho, že druhá strana dá prednosť ekonomicky výhodnejšiemu neplneniu zmluvy (je to dohodou kreovaná alternatíva).

Zhrniem a podčiarknem: Nesúhlasím s tým, že by iba pomer medzi výškou sľúbeného plnenia a výškou sankcie mal rozhodovať o miere morálnosti rozhodnutia strany, či tento sľub poruší, alebo splní. Teda iba nižšia výška sankcie by nemala strane odrezať možnosť zmluvu porušiť (viď. rezervačné zmluvy na byty a prepad cien bytov). Tieto riziká treba riešiť ex ante v rámci rokovania.

...ale možno som ťa len zle pochopil.

  Juraj Gyarfas, 04. 09. 2009 v 10:48 - Nie je to potom skôr odstupné

V prvom rade, ďakujem za zaujímavý príspevok a vítam nového autora. Keď už Kristián použil taký pekný pojem "otcovia zakladatelia", nebudem sa mu brániť a v tejto roly Ťa vítam :-)
Som veľmi rád, že sem chodia takí ľudia a že sa táto komunita rozrastá. Ďakujem.

A k samotnému textu - nechcem sa k tomu vyjadrovať z pozície L&E, keďže to sa ešte len chystám študovať (a aj podľa tohto postu vidím, že to bude veľmi zaujímavé). Ale v tej pozitívnoprávnej a praktickej rovine si myslím, že táto situácia je príliš špecifická. V prvom rade súhlasím s Kristiánom, že primárny nárok na plnenie ostáva a v takom prípade je všetko v poriadku. A ak neostáva? Áno, § 545 ods. 1 teoreticky umožňuje dojednanie, podľa ktorého dlžník po zaplatení zmluvnej pokuty už nemusí plniť povinnosť. Ale v takom prípade podľa môjho názoru už z praktického hľadiska a z hľadiska ekonomického zmyslu ide skôr o odstupné, než o zmluvnú pokutu (aj keď právne je to zákonom aprobovaná konštrukcia zmluvnej pokuty). A osobne si nepamätám, či som také dojednanie v čistej podobe niekde videl (asi len práve v nejakej previazanosti s odstúpením a ukončením zmluvy).

Takže v zásade súhlasím, že voľba medzi plnením a neplnením je svojim spôsobom amorálna a keby boli predložené napríklad analýzy, ktoré si dlžník nechal vypracovať na ekonomickú výhodnosť plnenia, resp. neplnenia, viem si teoreticky predstaviť nejakú formu náhrady škody (napr. aj podľa § 424). Ale keď sa strany dohodli, že po zaplatení zmluvnej pokuty už dlžník nemusí plniť, je to možnosť, ktorú veriteľ dlžníkovi dal a nemôže rozumne očakávať, že ju dlžník nevyužije, ak to bude výhodnejšie. Preto podľa mňa ide skôr o odstupné, aj keď sa to volá zmluvná pokuta.

  Kristián Csach, 04. 09. 2009 v 17:00 - Nesplnenie zmluvy a dobré mravy

Poďme na to z gruntu. Je podľa vás nesplnenie zmluvy per se konaním v rozpore s dobrými mravmi? Je pacta sunt servanda iba právnym, alebo aj etickým príkazom?

  Juraj Gyarfas, 04. 09. 2009 v 18:27 - nie, ale ...

Tak to si naozaj začal z gruntu. Pekne položená otázka.Nemám to zatiaľ veľmi premyslené, ale tak nech diskusia nestojí, skúsim napísať prvé nápady.

Myslím si, že áno, pacta sunt servanda je nielen právny, ale aj "etický" príkaz. Zároveň si však nemyslím, že porušenie zmluvy je per se konaním v rozpore s dobrými mravmi. Na to, aby išlo o konanie v rozpore s dobrými mravmi to porušenie etického príkazu musí byť úmyselné a musí dosahovať určitú intenzitu. Ak niekto napr. povie, že si uvedomuje svoju povinnosť plniť, ale zároveň vie, že veriteľ nemá na súdne poplatky, aj keby mal, súd bude trvať päť rokov, a aj keby veriteľ potom vyhral bude medzitým ekonomicky na kolenách, asi by išlo o konanie v rozpore s dobrými mravmi. V takom prípade by som si vedel predstaviť aplikáciu § 424. Ale väčšina porušení zmluvných povinností podľa mňa nemá taký charakter.

Myslím si teda, že nie každé konanie proti etickému príkazu, je zároveň v právnom zmysle konaním proti dobrým mravom. Musí dosahovať určitú intenzitu.

  Michal Novotný, 04. 09. 2009 v 18:39 - Nie

Ospravedlňujem sa, nebol som oslovený, ale podľa mňa takto postavená otázka nemá zmysel. Mám totiž dojem, že v situácii, keď právna norma výslovne ukladá určitú povinnosť, je jej nesplnenie v rozpore so zákonom a vôbec nie je podstatné, či je právne aj v rozpore s dobrými mravmi.

A contrario - ak platí, že šikanózny výkon práva nepožíva právnu ochranu (t.j. existujú situácie, kedy je nesplnenie povinnosti, teda aj zmluvného záväzku, aprobované a je naopak sankcionované jej vynucovanie), nemôže byť nesplnenie zmluvy per se konaním v rozpore s dobrými mravmi.

Taktiež sa pripájam k nesúhlasu s názormi tohto postu, hoci teoretické základy doktríny "práva a ekonomiky" mi chýbajú. Podľa mňa v situácii, keď zmluvné strany dali jasne najavo také usporiadanie vzťahov, aké je v tomto poste popísané (t.j. možnosť zaplatiť zmluvnú pokutu bez náhrady ďalšej škody pri nesplnení záväzku), nie je interpretačne udržateľné favorizovať plnenie, pretože by to znamenalo vykladať právny úkon proti jeho jasnému zneniu.

Navyše si myslím, že táto interpretácia výslovne odporuje § 545 ods. 1 OZ, ktorý núti dlžníka k splneniu zabezpečenej povinnosti s výhradou, že z dohody účastníkov nevyplýva niečo iné. Detto ods. 2 tohto paragrafu viaže možnosť nahradiť prevyšujúcu škodu na výslovnú dohodu účastníkov, a contrario ak nie je dohodnuté inak, takáto náhrada nepatrí.

V neposlednom rade sa podľa mňa zabúda na špekulatívne zmluvy, ktorých podstata spočíva v neplnení dohodnutého, ale práve v náhrade škody, resp. zmluvnej pokuty (porov. v tomto smere veľmi lapidárny výklad Fajnora-Zátureckého v knihe Nástin súkromného práva, stranu momentálne neviem :-). Posúdením neplnenia ako konania v rozpore s dobrými mravmi by týmto zmluvám "odzvonilo".

  Juraj Alexander, 05. 09. 2009 v 18:19 - Dispozitívnosť a zmluvná pokuta

Dovolil by som si vrátiť sa k príspevku. Dôležitou súvisiacou otázkou podľa mňa je, aké má byť nastavenie dispozitívnych noriem: vylúčenie plnenia a náhrady škody pri zaplatení zmluvnej pokuty? Absolútne obmedzenia možnosti dojednať zmluvnú pouktu? Specific performance? To zároveň súvisí s Kristiánom zmieňovanou koncepciou zmluvy (áno, v common law to je presne tak, ako píšeš).

Ak si dostatočne sofistikované strany vedome dohodli, že zaplatením zmluvnej pokuty nárok na plnenie zaniká, nie je podľa mňa dôvod túto dohodu nerešpektovať. To isté platí, ak vylúčili nárok na plnenie pri úhrade škody (viď cash settlement pri komoditných derivátoch). Ak strany nie sú dostatočne sofistikované (ha, teraz ma zas môžete popoťahovať za toto rozlišovanie), možností je viac: common law volí cestu zákazu zmluvných pokút a nemožnosti specific performance. Kontinentálne právo väčšinou specific performance umožňuje (formou pokút, keď nič iné) ale umožňuje aj nahradenie nároku na náhradu škody zmluvnou pokutou.

Súhlasím s tým, že sa nedá in abstracto tvrdiť, že každé porušenie zmluvy je v rozpore s dobrými mravmi a vôľu strán treba preto v Bohušom naznačenej situácii zpravidla ignorovať, resp. radikálne reinterpretovať. Stále ale ostáva otázka: ktoré nastavenie dispozitívnych noriem je efektívnejšie, resp. viac v súlade s našimi morálnymi zásadami.

Zmluvné pokuty majú veľa nevýhod a dôvody na ich zákaz v common law sú pomerne silné. Hlavným dôvodom je, že zvyšujú pravdepodobnosť možnosti oportunizmu popísaného Bohušom. Preto common law umožňuje len liquidated damages, tj. zmluvnú pokutu, ktorá viac menej korešponduje s predvídateľnou (v závislosti od jurisdikcie niekedy s aktuálnou) škodou. Specific performance má tiež veľa nevýhod, napríklad to, že súd zpravidla nevie dobre monitorovať plnenie uloženej povinnosti, formulácia je často náročná atp (to je napr dôvodom, prečo je specific performance jednoduchšie dosiahnuteľná pri zmluvách o prevode nehnuteľností).

Na druhej strane stoja vyššie zmienené názory, aj keď nepoznám názory obhajujúce možnosť dohodnúť zmluvnú pokutu (iné ako zmluvnú voľnosť). Preto by som navrhoval interpretáciu dispozitívnej úpravy, ktorá ide proti zmluvných pokutám, pokiaľ z vôľe strán nie je úplne zrejmé, že vedeli, čo robia a urobili to dostatočne jasne. To by znamenalo, že nárok na náhradu škody tak pekne vykonštruovaný Bohušom by asi často existoval, samozrejme v závislosti od situácie.

  Juraj Gyarfas, 03. 02. 2010 v 22:49 - efficient breach theory

Rád by som upozornil na zaujímavý príspevok do debaty o efficient breach - asi 20 rokov starý článok Daniela Friedmanna The Efficient Breach Fallacy (http://www.jstor.org/pss/3085640).

Teória o efficient breach mi pocitovo aj prakticky pripadá ako najviac problematický koncept law&economics. A vyššie citovaný
článok podľa mňa veľmi elegantne uvádza pomerne silné argumenty proti tejto teórii.

  Juraj Gyarfas, 22. 08. 2017 v 12:56 - ešte k efficient breach theory

K tejto téme by som ešte rád odkázal na niekoľko elegantných argumentov proti efficient breach theory - Šilhán, J. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 231 (pozn. č. 541) a s. 243 (pozn. č. 576).

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím