Tímto příspěvkem bych chtěl upozornit na čtyři měsíce staré rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 455/08, kterým Ústavní soud navázal na mnou dříve komentované rozhodnutí Pl. ÚS 23/06.

Kauza nyní souzené věci spočívala v tom, že obec Štěchovice nechala výkonem rozhodnutí pověřit soukromého exekutora, přičemž v mezidobí povinná zemřela a exekuce tak musela být zastavena, přičemž dědické řízení bylo rovněž zastaveno, neboť povinná nezanechala žádný majetek. Dle ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění platném do 31. prosince 2007 ("Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce") pak bylo oprávněnému uloženo uhradit náklady exekuce.

Ústavní soud v souladu s dřívější judikaturou napadená rozhodnutí zrušil, když zopakoval svá dosavadní stanoviska:

Ústavněprávní interpretací uvedené dikce § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

V obecné rovině pak Ústavní soud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 a IV. ÚS 2888/07 zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.

V mezidobí, konkrétně s účinností od 1.1.2008, však došlo k novelizaci ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb. Nové znění této normy je:
§ 89
Dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.

Ústavní soud pak v řízení III. ÚS 455/08 "jen jako obiter dictum" uvedl následující:

Vládní návrh novely exekučního řádu (tisk 178), přijatého Parlamentem České republiky jako zákon č. 347/2007 Sb., návrh na změnu a doplnění ustanovení § 89 exekučního řádu neobsahoval. Uvedená změna byla obsažena teprve v komplexním pozměňovacím návrhu ústavně-právního výboru sněmovny, přijatého na jeho zasedání dne 23. srpna 2007. K důvodům přijetí nové úpravy § 89 dne 19. října 2007 na 22. schůzi Poslanecké sněmovny v rámci druhého čtení vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk 178), ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil k otázce odměňování exekutora v případě nemajetnosti dlužníka uvedl: "jsem zastáncem názoru, že ve chvíli, kdy exekutor se nemůže vzdát takovéto zakázky, není to tedy klasické podnikání, ...protože zde funguje exekutor spíše jako správní úřad, jako orgán státu, a musí onu činnost vykonat. A v tuto chvíli tedy, pokud takovou činnost vykoná, bychom se měli zamyslet nad tím, zda tedy je morální a správné chtít po něm, aby případně nastala situace, že mu nikdo nic nezaplatí. Protože pokud bychom nechali úpravu, že v případě nemajetnosti mu nikdo nic nezaplatí, pak bychom současně mu měli dát právo odmítnout vykonávat takovouto nebonitní, nezajímavou zakázku."

Vyjadřuje-li uvedené stanovisko originální intenci zákonodárce, je zřejmé, že se tato odchyluje od výše naznačených "mantinelů", obsažených v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01). Z uvedené maximy vychází i v posuzované věci. Větu druhou § 89 exekučního řádu nutno tudíž interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Při takové interpretaci zůstávají zachovány všechny kautely, jež Ústavní soud pro stanovení odměny exekutora ve své předchozí judikatuře vytyčil.

V oblasti kontroly norem vede princip priority ústavně konformní interpretace k sebeomezení a zdrženlivé pozici Ústavního soudu ve vztahu k zákonodárci (na druhé straně vede ale k nutnosti akceptování právních názorů Ústavního soudu soudy obecnými), v řízení o ústavní stížnosti příkaz ústavně konformního výkladu má ale za následek zrušení protiústavních rozhodnutí obecných soudů (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 86/98, III. ÚS 257/98, III. ÚS 293/98, I. ÚS 282/01, IV. ÚS 143/01, III. ÚS 52/2000). Uvedený důsledek dopadá i na posouzení ústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, která by z mezí takto vyložené ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., vybočovala.

Ďakujem za zaujímavý post. U nás to rieši § 203 exekučného poriadku ( 233/1995 Z. z.), podľa ktorého:

(1) Ak dôjde k zastaveniu exekúcie zavinením oprávneného, súd mu môže uložiť nahradenie nevyhnutných trov exekúcie.

(2) Ak sa exekúcia zastaví z dôvodu, že majetok povinného nestačí ani na úhradu trov exekúcie, znáša ich oprávnený. To neplatí, ak ide o vykonanie exekúcie na vymoženie pohľadávky na výživnom. V takomto prípade znáša trovy exekúcie súd; súd nemá právo na náhradu trov exekúcie, ktoré platil.

Ale neviem moc o tom, aká je u nás v tomto prax alebo či k tomu existuje ústavna judikatúra.