Lexforum.sk - Milan Kvasnica: Styk rodičů s nezletilým

Ústavní soud mimo jiné judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: I. ÚS 420/05, že se k aplikaci ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny ve své judikatuře opakovaně vyslovil a zdůraznil odpovědnost obecných soudů za jeho naplnění. Např. v nálezu sp.zn. I. ÚS 48/04 upozornil, že svěření dítěte do (střídavé) výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti. V nálezu sp.zn. IV. ÚS 257/05 zdůraznil, že čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních etc.) podmínek pro to, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Roli obecných soudů akcentoval Ústavní soud v nálezu sp.zn. II. ÚS 554/04: Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Styk otce s dětmi tak, jak jej upravily obecné soudy (jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin) nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je porušením citovaného čl. Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Na druhé straně nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky). Za pozornost stojí též názor vyslovený v nálezu sp.zn. I. ÚS 618/05 (byť ve věci Ústavní soud posuzoval nevydání předběžného opatření): Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná.