Lexforum.sk - Milan Kvasnica: Lichevní úrok

Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cdo 45/2013 takto:

Výše úroků se řídí především ujednáním stran ve smlouvě; v případě absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona . V současné době takový zákon součástí českého právního řádu není a Česká národní banka svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úroků měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Je zřejmé, že jde o obtížně zjistitelný a ne zcela přesný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení předpokládané v poslední větě ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní, a výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. Při jejím sjednávání by však měly být respektovány principy dobrých mravů, resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké (např. vícenásobně převyšovat právními předpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná (srov. Čáp, Z., Kovařík, Z., Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2009).

Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí ( § 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). Přitom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.

Je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné, věřitelka má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009).

Je otázkou, zda u rizikových úvěrů může být úroková sazba vyšší, než poskytovaná bankami. Návrh zákona o spotřebitelském úvěru hovoří, že rizikový úvěr by vůbec poskytnut být neměl.

Průměrné úroky poskytované bankami jsou zde: http://goo.gl/JPRDy3, https://www.cnb.cz/cs/faq/co_je_obvykly_urok.html

V dané věci činila výše úvěru pouze částku 15.000 Kč, která byla dlužnici skutečně poskytnuta, přičemž částka 19.986 Kč představovala smluvní odměnu. Smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužnicí přitom není úrokem za poskytnutí prostředků a nelze ji podřadit ani pod ustanovení § 499 ObchZ. Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ust. § 499 ObchZ. Odvolací soud se zabýval otázkou přiměřenosti výše sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 19.896 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč při době vrácení úvěru čtyři roky je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou. Takové ujednání je podle ust. § 39 ObčZ pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 ObchZ neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.