Vrchní soud v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 11 VSOL 10/2015 judikoval, že dle ust. § 201 odst. 4 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu ve sporu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky jsou účinná vůči všem procesním subjektům.

Jinak řečeno, je-li rozhodnuto o žalobě přihlášeného věřitele o určení pravosti a výše jeho nevykonatelné pohledávky a věřitel je v tomto řízení neúspěšný, jeho pohledávka není zjištěna a pro druhé řízení ztratí legitimaci, tj. pohledávka pro insolvenční řízení již neexistuje.

Naopak, bude-li přihlášený věřitel v řízení o své žalobě o určení pravosti a výše pohledávky úspěšný (pohledávku si ubrání), nepredikuje tento výsledek automaticky výsledek druhého sporu o její pravost a výši k žalobě popírajícího věřitele a v druhém incidenčním sporu může dojít k jejímu popření.

Ještě jinak řečeno, je-li přihlášený věřitel, jehož pohledávka byla popřena, v řízení o určení pravosti a její výše úspěšný, neztrácí aktivní legitimaci pro druhé řízení o určení pravosti a výše téže pohledávky. Naopak, pokud je jednou popření úspěšné, ve druhém sporu už nemůže ke zjištění pohledávky dojít.

Naplnění klasické poučky odvolacího soudu: Proč bych se měl věnovat věci hmotněprávně, když to můžu řešit procesně.

Jen citovaná věta upomíná na starou dikci ust. § 25 odst. 1 ZKV (ve znění do 31/12/2007), které normovalo totéž ("Rozhodnutí soudu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek jsou účinná proti všem věřitelům."). Ovšem šlo o pojetí, kdy při popření ze strany věřitele byly žalovanými stranami (pasivně legitimovanými) jak správce (bez ohledu na to, zda sám popřel), tak popíraný konkursní věřitel (srov. ust. § 23 odst. 2 ZKV), a tudíž ta věta samozřejmě dávala dobrý smysl.
Dnes je to jinak - jak si asi každý vybaví, původní koncepce popírání s věřiteli nepočítala, a ust. § 201 odst. 4 InsZ tudíž představuje jasnou oporu pro nastavený systém nemožnosti popírání pohledávek insolvenčními věřiteli (popírat mohl jen správce). Nicméně věc se nám zkomplikovala zásahem ÚS ČR (Pl. ÚS 14/10), kdy ust. § 192 věta první včetně části za středníkem InsZ byla zrušena a novelizací bylo zakotveno právo věřitelů pohledávky popírat stejně, jako za staré právní úpravy (k nuancím odchylným nepřihlížím).
Věc je proto řešitelná (procesně) tím, že ust. § 201 odst. 4 InsZ je nutno vztáhnout jak na spor vyvolaný ze strany správce, tak ze strany věřitele. Procesně půjde u obou žalob o stejnou věc, byť možná s jinou argumentací, takže by si s tím soudy mohly (měly?) poradit (kupř. institutem spojení věcí etc.), ale přiznám se, netuším, proč to činí takové problémy...
Jde pouze o trochu zdravého rozumu :-)

jsem to rozhodnutí nečetl (dostal jsem se k tomu až později), a to zcela účelově. A skutečně, VS OL v tom rozhodnutí jasně říká, že nespojení těch dvou věcí (jsou-li zahájeny jako dvě) je pochybením stejně jako nepřihlédnutí k výsledku dříve proběhlého řízení.
To, co VS OL čistě procesně dovodil (jakkoli formálně, ale nelze tomu nic vytknout), je správné, a pokud napadnutelné, je to řešitelné.
A možná ještě jinak: asi úplně zapadlo to sdělení, že ust. § 201 odst. 4 InsZ se prosadí u obou paralelních sporů - snad jen to mohlo zaznít důrazněji.