Autori:

O problematice jednoduchosti sporů v návaznosti na výši paušální náhrady jsem referoval naposledy před třemi lety zde: http://www.lexforum.cz/130

Zatímco myšlenka ministerstva spravedlnosti na snížení paušální odměny na polovinu v případě vykonání pouze dvou úkonů právní služby advokátem (viz: http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-52997850-advokatum-a-exekutorum-by-mely-klesnout-odmeny-na-polovinu-navrhuje-pospisil ) zůstala toliko ve stádiu úvah a na soudech se setkala s odporem (viz: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=7595 ), dospěla justice k řešení zcela originálnímu.

Ústavní soud v mezisvátečním období loňského roku vydal rozhodnutí pod sp. zn.: IV. ÚS 2777/11, kterým ústavní stížnost odmítl, neb účelem Ústavního soudu není zabývat se maličkostmi.

Zajímavá jsou však v tomto rozhodnutí citovaná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta za situace, kdy (zjednodušeno):

• členem statutárního orgánu žalobce je osoba s právním vzděláním
  
• právní argumentace uvedená v žalobě není náročná
• žaloby jsou generovány strojem

Konkrétní odůvodnění:

Nalézací soud náklady zastoupení žalobkyně advokátem shledal neúčelnými po zjištění, že se jednalo o věc typově velmi jednoduchou po skutkové i právní stránce, podobné nároky žalobkyně uplatňuje vzorovou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), v níž jsou měněny jen identifikační údaje žalované strany, datum jízdy bez platného jízdního dokladu, číslo zápisu o přepravní kontrole, výše dluhu (součet jízdného a přirážky) a počátek prodlení. Vyplňování těchto žalob je rutinní činnost, nevyžadující žádné odborné znalosti (navíc je lze generovat automaticky příslušným počítačovým programem, který do připraveného textu potřebné údaje doplní). Jedním z členů představenstva žalobkyně byla advokátka JUDr. S. H., a proto podle nalézacího soudu zastoupení žalobkyně v této věci bylo zbytečné již od samého počátku (včetně sepisu žaloby). Šlo o jednu z typově nejjednodušších věcí a žalobkyně měla sama k dispozici osobu s právnickým vzděláním (navíc osobu vykonávající advokacii), nadanou odbornými znalostmi potřebnými pro formulaci vzorové žaloby (což byl jediný úkon, který vyžadoval jistých odborných znalostí). Pokud přesto žalobkyně požádala (jiného) advokáta o sepis vzorové žaloby a následně o generování konkrétních žalob, jejich hromadné odesílání soudu a zastupování v řízeních, nelze než konstatovat, že takový postup je sice možný, avšak současně i zjevně neúčelný.

Nalézací soud v odůvodnění dále uvedl, že žalobkyně i její právní zástupce sami dávají najevo, že jsou si vědomi jednoduchosti těchto věcí; z úřední činnosti totiž je mu známo, že pokud některá z věcí žalobkyně pravomocně neskončí elektronickým platebním rozkazem, je rozhodnuto buď bez jednání podle § 115a o. s. ř. nebo sice při jednání, avšak k žádnému nařízenému jednání se žalobkyně ani její zástupce dosud nedostavili. Z toho vyplývá, že žalobkyni je zřejmé, že soud s nejvyšší pravděpodobností (hraničící až s jistotou) rozhodne v její prospěch pouze na základě předložených listinných důkazů, resp. bez jeho účasti u jednání, která by byla zcela neúčelná a zbytečná. Soudu je také z úřední činnosti známo, že dopravce své pohledávky vůči cestujícím, které nepostoupil třetím osobám, vymáhá osobně, aniž by byl zastoupen advokátem; přitom užívá rovněž vzorovou žalobu, ve které mění jen příslušné údaje (označení žalovaného a číselné údaje), rovněž souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání a je-li nařízeno, neúčastní se jej. Takto u nalézacího soudu zahájil více než 13.000 řízení (přitom je-li to možné, vymáhá všechny pohledávky téhož dlužníka v jednom řízení) a v absolutní většině těch, která již byla meritorně rozhodnuta, byl ve věci úspěšný. Nelze ani pominout, že tyto pohledávky jsou pro dopravce toliko "nechtěným vedlejším produktem" jeho podnikání a nikoliv "atraktivním zbožím", tedy činností samotnou, jako je tomu v případě žalobkyně. V této souvislosti nalézací soud opětovně poukázal na nález ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2984/09, v němž Ústavní soud dovodil, že náklady stěžovatele (statutárního města) na zastoupení advokátem nebylo možné považovat za účelně vynaložené, neboť předmět sporu tvořil relativně běžnou agendu stěžovatele, k jejímuž obstarávání byl dostatečně vybaven, a právní otázka, která tvořila jádro sporu, je již několik let řešena ustáleným způsobem jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem; u statutárních měst je třeba presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V projednávaném případě žalobkyně sice není veřejnoprávním subjektem, je však osobou, která si hromadné nabývání pohledávek a jejich následné vymáhání sama zvolila jako (nikoliv bezvýznamný) předmět své činnosti; vymáhání pohledávek, včetně jejich uplatnění u soudu, je tak třeba považovat za její běžnou agendu. Dle přesvědčení nalézacího soudu je nezbytné presumovat (a spravedlivě požadovat) dostatečné materiální i personální vybavení ke kvalifikovanému hájení práv a zájmů, resp. vymáhání pohledávek též u subjektů práva soukromého, které se zabývají "nákupem" a následným vymáháním pohledávek, protože vymáhání pohledávek v jejich případě není ničím jiným než realizací jimi (dobrovolně) zvoleného předmětu činnosti (obdobně jako dopravce, který provozuje MHD, musí disponovat dopravními prostředky a jejich obsluhou, tak osoba nakupující a vymáhající pohledávky má disponovat vlastními personálními a jinými zdroji pro jejich vymáhání).

Z pohledu právního zástupce chronických neplatičů uvedené rozhodnutí vítám, avšak z pohledu plátce zdravotního pojištění či platícího cestujícího v MHD nikoliv.

Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím