Zatímco listopadové rozhodnutí Nejvyššího soudu by se mohlo jevit jako překvapivé, rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vydané v lednu 2010 pod sp. zn.: 31 Cdo 4356/2008 vrací institut finančního leasingu zpět do původních kolejí.

Předmětem sporu byla povinnost uhradit zbývající leasingové splátky poté, kdy bylo pronajímatelem od smlouvy odstoupeno z důvodu prodlení s hrazením splátek.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl:

Podle § 351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).

Došlo-li k zániku smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy ( § 349 odst. 1 obch. zák.), odpadl tím právní důvod pro plnění ve sjednaných splátkách. Právním důvodem části žalobní pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je pak ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy.

Ve smyslu § 263 obch. zák. je ustanovení § 351 obch. zák. dispozitivní, od kterého se mohou strany ve smlouvě odchýlit a sjednat si pro případ odstoupení od smlouvy i další (jiná) práva a povinnosti, než která vyplývají z této dispozitivní právní úpravy. Tak lze pohlížet i na smluvní ujednání o právu leasingového pronajímatele na plnění všech leasingových splátek pro případ odstoupení od smlouvy a o jeho splatnosti. Konečně na charakter takových smluvních ujednání pamatuje i ustanovení § 351 odst. 1 věty druhé obch. zák., podle něhož se odstoupení od smlouvy nedotýká těch ustanovení smlouvy, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Lze uzavřít, že smluvní ujednání stran leasingové smlouvy o tom, že v případě odstoupení od smlouvy se stanou splatnými i splátky s pozdější splatností, není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák.

Bodaj by som raz dožil čias, keď aj slovenský súd bude rešpektovať zákon a zmluvnú slobodu.

Argumentačne je toto rozhodnutie v poriadku pokiaľ ide o B2B vzťahy. Zmluva o finančom leasingu je povahou "odvážna" zmluva. Čo ale s leasingovými zmluvami v B2C vzťahoch? Nič na tom, že leasingový nájomca (bez ohľadu na to, či je povahou B alebo C), ktorý prestane platiť, musí počítať s tým, že proste následky môžu byť pre neho tvrdé. Kauzálne považujem finančný leasing za kvázi zabezpečovací prevod práva.

To, ci je financny leasing zabezpecovacim prostriedkom alebo nie zavisi od ekonomickej podstaty transakcie - zpravidla ano - ale viz. cl. 1-203 UCC, ktory stanovi iste sofistikovane pravidla na zistenie (ci su rozumne nech si posudi kazdy sam).

... a ake to ma konkurzne implikacie?

Finančný lízing je vždy "zabezpečovacím prostriedkom". Neviem si predstaviť inú ekonomickú podstatu takejto zmluvy.
Konkurzné implikácie sú zdrojom zábavy a smiechu cez slzy. Od nemožnosti prihlasovať pohľadávky z dôvodu, že pred predajom predmetov vrátených dlžníkmi nie je známe či nejaké vôbec budú existovať, až po požiadavky správcov na vrátenie zaplatených splátok lízingu lebo zmluva sa neskončila prevodom vlastníctva na dlžníka prekladané prekladané argumentáciou o nájme podľa OZ a tým pádom neoprávnenosťou požiadaviek na akékoľvek vysporiadanie skončenej zmluvy ( samozrejme iba v prípade nedoplatku na strane dlžníka :))