lexforum.sk



Načítám ...

 

Posledné komentáre:

Načítám ...

Autori:

Milan Kvasnica (154)
Juraj Gyarfas (105)
Juraj Alexander (49)
Jaroslav Čollák (32)
Kristián Csach (26)
Martin Maliar (25)
Tomáš Klinka (22)
Milan Hlušák (19)
Martin Husovec (13)
Branislav Gvozdiak (11)
Zuzana Hecko (9)
Tomáš Čentík (9)
Martin Friedrich (9)
Michal Novotný (7)
Xénia Petrovičová (6)
Adam Zlámal (6)
Lexforum (5)
Monika Dubská (4)
Ján Lazur (4)
Josef Kotásek (4)
Pavol Szabo (4)
Robert Goral (4)
Radovan Pala (4)
Petr Kolman (4)
Natália Ľalíková (4)
Ivan Bojna (3)
Peter Pethő (3)
Adam Valček (3)
Maroš Hačko (3)
Josef Šilhán (3)
Denisa Dulaková (3)
Ladislav Hrabčák (3)
Michal Krajčírovič (3)
Jakub Jošt (3)
Pavol Kolesár (3)
Juraj Schmidt (2)
Zsolt Varga (2)
Marián Porvažník (2)
Michal Hamar (2)
Maroš Macko (2)
Jozef Kleberc (2)
Martin Serfozo (2)
Ondrej Halama (2)
Dávid Tluščák (2)
Bob Matuška (2)
Anton Dulak (2)
Peter Varga (2)
Martin Gedra (2)
Jiří Remeš (2)
Ludmila Kucharova (2)
Roman Kopil (2)
Juraj Straňák (2)
Lukáš Peško (2)
Tomáš Ľalík (1)
Igor Krist (1)
Viliam Vaňko (1)
Peter Marcin (1)
Lucia Palková (1)
Jaroslav Nižňanský (1)
Tomáš Demo (1)
Pavel Lacko (1)
Robert Šorl (1)
Lucia Berdisová (1)
Roman Prochazka (1)
lukas.kvokacka (1)
Martin Estočák (1)
Juraj Lukáč (1)
Peter Kubina (1)
Bystrik Bugan (1)
Nora Šajbidor (1)
David Halenák (1)
Katarína Dudíková (1)
Peter Janík (1)
Ondrej Jurišta (1)
Miriam Potočná (1)
Matej Košalko (1)
Tomas Kovac (1)
Dušan Marják (1)
Marcel Jurko (1)
Slovenský ochranný zväz autorský (1)
peter straka (1)
Gabriel Volšík (1)
Gabriel Závodský (1)
Michal Ďubek (1)
Paula Demianova (1)
I. Stiglitz (1)
Marián Porvažník & Veronika Merjava (1)
Emil Vaňko (1)
Nina Gaisbacherova (1)
Vincent Lechman (1)
Bohumil Havel (1)
Petr Kavan (1)
lukasmozola (1)
Vladislav Pečík (1)
Róbert Černák (1)
Ivan Michalov (1)
Robert Vrablica (1)
Ladislav Pollák (1)
Martin Poloha (1)
Ivan Kormaník (1)
Martin Hudec (1)
Martin Svoboda (1)
Pavol Mlej (1)
jaroslav čollák (1)
Petr Steiner (1)
Martin Šrámek (1)
Radoslav Pálka (1)
Zuzana Bukvisova (1)
Ján Pirč (1)
Zuzana Adamova (1)
Tibor Menyhért (1)
Matej Gera (1)
Jana Mitterpachova (1)
Martin Galgoczy (1)
Matej Kurian (1)
Marek Maslák (1)
David Horváth (1)
Vladimir Trojak (1)
Peter K (1)
Zuzana Kohútová (1)
Dušan Rostáš (1)
Natalia Janikova (1)

Nálepky:

Načítám ...



Napísať nový článok


rss feed rss

rss feed rss - názory


O Lexforum.sk



Načítám ...

Pomôcky pre advokátov:

salvia
Judikatúra
Predpisy
Registre
Výpočty

Nové predpisy:

Načítám ...

Právo a štylistika: Óda na Ústavný súd ČR

Juraj Gyarfas, 04. 11. 2009 v 23:46

Musím sa priznať, že vo vzťahu k rozhodnutiu Ústavného súdu ČR Lisabon II nie som nezaujatý. Z rozhodnutia som sa tešil. Chápem síce, že existujú rôzne naprosto legitímne politické názory na prehlbovanie európskej integrácie. Považujem však za šťastné, že EÚ sa po desaťročí riešenia samej seba môže konečne pohnúť ďalej a môžeme diskutovať o tom, kam by sa teda vlastne mala pohnúť - či by mala bojovať za nízke spotrebiteľské ceny (napr. v oblasti roamingu, o ktorom som písal tu), či by mala čeliť problému too-big-to-fail cez "rozbíjanie" veľkých finančných inštitúcii (zaujímavý aktuálny článok vo Wall Street Journal tu) alebo či by mala povedzme projektovať svoj geopolitický vplyv navonok. Hľadanie priorít je podľa mňa každopádne produktívnejšie, ako takmer desaťročné obracanie sa dovnútra.

Nechcel som však písať o budúcnosti EÚ. V tomto krátkom príspevku by som sa rád podelil o literárnu radosť z čítania včerajšieho rozhodnutia českého ústavného súdu. Z hľadiska právnej argumentácia je rozhodnutie samozrejme tiež skvelé (zatiaľ čo obdobné rozhodnutie slovenského Ústavného súdu, o ktorom som písal tu, bolo z hľadiska dôslednosti niektorých argumentov trochu sklamaním). Ale na analýzu právnej argumentácie si netrúfam a som presvedčený, že v najbližších dňoch sa množstvo analýz od oveľa povolanejších autorov objaví na Jinom práve a iných českých a európskych portáloch a periodikách. Ale nad rámec právnej argumentácie by som rád upozornil na literárne kvality rozhodnutia. Lisabonské rozhodnutie nemeckého Bundesverfassungsgericht je tiež napínavé čítanie. Ale drží sa kantovskej dôslednosti, v ktorej nie je veľa priestoru na štylistické chuťovky. Naproti tomu české rozhodnutie je písané v napínavom štýle a v najlepšej čapkovsko-haškovskej literárnej tradícii. A nonšalantne naznačuje názor ústavného súdu na niektorých aktérov tejto drámy.

Ďalej už vyberám pasáže zo samotného rozhodnutia. Znovu by som rád pripomenul, že tento výber nemá ambíciu predstaviť právnu argumentáciu ústavného súdu, skôr upozorniť na jeho literárne kvality a šarmantne jemnú kritiku. Medzinadpisy som doplnil. Kurzíva v jednotlivých častiach je v pôvodnom rozhodnutí.

Prezidentove otázky

"103. Překážka rei iudicatae se vztahuje i na vyjádření prezidenta republiky, ve kterém formuluje „pět otázek“, přičemž uvádí, že na ně „v rámci řízení ani později nedostal úplné a přesvědčivé odpovědi.“. Jak již Ústavní soud uvedl výše v bodu 99 tohoto nálezu, úkolem Ústavního soudu není odpovídat na otázky, nýbrž autoritativně rozhodovat; v tomto případě o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. O pochybnostech, ke kterým se prezident republiky ve svém vyjádření vrací, již Ústavní soud pravomocně rozhodl ve svém nálezu Pl. ÚS 19/08 a nemůže než na něj odkázat (viz body 104 a 105 dále)."

Súdny aktivizmus

"112. Ze stejných důvodů se Ústavní soud necítí oprávněn v abstraktním kontextu dopředu formulovat, co je přesným obsahem čl. 1 odst. 1 Ústavy, jak požaduje navrhovatel, podporován prezidentem republiky, který snahu „konečným výčtem definovat znaky tzv. materiálního jádra ústavního pořádku, přesněji řečeno svrchovaného demokratického právního státu“ vítá a uvádí (ve shodě s navrhovatelem), že by se tak mohlo „zamezit budoucímu účelovému definování těchto znaků v souvislosti s aktuálně projednávanými kauzami“ (bod 69 tohoto nálezu).

113. Ústavní soud totiž vychází z toho, že právě konkrétní kauzy mu mohou poskytnout relevantní rámec, ve kterém je možno interpretací, případ od případu, zpřesňovat obsah pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“. ... Nejedná se přitom o projev libovůle, ale naopak zdrženlivosti a soudcovského minimalismu, který je vnímán jako prostředek omezení soudní moci ve prospěch politických procedur a který převažuje nad požadavkem absolutní právní jistoty (srov. především Sunstein, C.R.: One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, Cambridge, Harvard University Press, 1999, s. 209–243, přímo ke vztahu soudcovského minimalismu a požadavku právní jistoty). Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován. (viz body 104 a 105 dále)."

Obštrukčná motivácia

"115. Ústavní soud byl k námitce vlády (body 40 a 41 tohoto nálezu) nucen zabývat se i otázkou, zda široce pojaté účastenství v řízení o souladu mezinárodních smluv, otevírající procesní prostor pro vznášení pochybností stran dosud neratifikované mezinárodní smlouvy postupně pro jednotlivé potenciální navrhovatele (srov. bod 98 tohoto nálezu), nevyvolává na straně druhé nesnesitelné riziko zneužití procesních mechanismů před Ústavním soudem, zneužití, které by se příčilo samotnému účelutohoto řízení. O tom, že nejde o hypotetickou úvahu, svědčí i veřejná, obecně známá vyjádření některých ze skupiny senátorů, která v tomto řízení vystupuje jako navrhovatel, naznačující, že se k této skupině připojili s obstrukční motivací ve snaze zabránit ratifikaci mezinárodní smlouvy z jiných než ústavněprávních důvodů. Podávání nevážných nebo obmyslných návrhů na zahájení řízení a zneužívání soudní procedury ochrany ústavnosti lze nepochybně postihovat též odmítnutím takových návrhů pro zjevnou neopodstatněnost, resp. pro zneužití práva podat návrh na zahájení řízení, případně též cestou pořádkových opatření ( § 61 zákona o Ústavním soudu), avšak toto řešení nemusí být vždy použitelné."

Ratifikácia bez zbytočného odkladu

"118. Pokud jde o lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, zákon o Ústavním soudu upravuje explicitně pouze jejich počátek pro jednotlivé potenciální navrhovatele [srov. § 71a odst. 1 písm. a) a d)zákona o Ústavním soudu, arg. „... od okamžiku, kdy ...“]; nejzazší konec těchto lhůt je pak z povahy věci vymezen okamžikem ratifikace mezinárodní smlouvy [usnesení sp.zn. Pl. ÚS 1/04 ze dne 4. 3. 2004 (U 11/32 SbNU 519)], neboť jde o přezkum preventivní, před její ratifikací (srov. čl. 87 odst. 2 Ústavy); explicitní vyjádření nejzazšího konce lhůty v textu zákona o Ústavním soudu je v tomto smyslu nadbytečnou konstatací samozřejmého [srov. § 71a odst. 1 písm. d) zákona o Ústavnímsoudu ve srovnání s § 71a odst. 1 písm. b) a c)]. Tato lhůta tedy definitivně časově ohraničuje prostor, v němž má Ústavní soud pravomoc se mezinárodní smlouvou preventivně zabývat, a tedy i prostor, v němž může návrh na zahájení řízení obdržet od kteréhokoliv z možných navrhovatelů.

119. Výklad, že návrh na zahájení řízení podle § 71a písm. b), c) a d) zákona o Ústavním soudu není omezen lhůtou žádnou, že tito navrhovatelé mohou podání návrhu libovolně odkládat, by se dostal do neřešitelného konfliktu s požadavkem, aby prezident republiky mezinárodní smlouvu – jakmile jsou odstraněny všechny překážky – ratifikoval bez zbytečného odkladu. S ohledem na výše vymezený účel řízení Ústavní soud musel nutně dospět k závěru, že zahájení řízení o souladu mezinárodních smluv ze strany skupiny senátorů, skupiny poslanců a prezidenta republiky musí být omezeno stejnou lhůtou, v jaké je třeba mezinárodní smlouvu ratifikovat, tzn. lhůtou bez zbytečného odkladu."

Poslanci, senátori a prezident poznajú obsah zmluvy

"120. Lhůta bez zbytečného odkladu pochopitelně neznamená ihned; jinak by totiž nikdy nebylo možné řízení před Ústavním soudem efektivně zahájit a celá preventivní kontrola ústavnosti by se omezila na případy, kdy se na Ústavní soud obrátí komora Parlamentu ještě předtím, než s ratifikací sama vyslovila souhlas. Takový výklad by šel zcela zjevně proti smyslu vymezení účastenství v § 71a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a konečně též proti jeho širokému pojetí, k jakému dospěl v předchozím nálezu Pl. ÚS 19/08 Ústavní soud sám. Přiměřený odklad ratifikace, tzn. odklad okamžiku, kdy se již nelze na Ústavní soud obracet, proto nelze označit za odklad zbytečný. Je také zcela, z hlediska Ústavy, korektní, odloží-li prezident republiky ratifikaci mezinárodní smlouvy o přiměřenou dobu tak, aby v této době mohla názorová menšina poslanců nebo senátorů efektivně uplatnit své právo před Ústavním soudem, s cílem vyloučit pochybnosti o ústavnosti sjednané mezinárodní smlouvy. Totéž platí, měl-li by o ústavnosti mezinárodní smlouvy pochyby sám prezident republiky a odložil-li by ratifikaci mezinárodní smlouvy o přiměřenou dobu tak, aby sám mohl v této době mezinárodní smlouvu před Ústavním soudem zpochybnit. Posouzení přiměřenosti takového odkladu však musí odrážet skutečnost, že text mezinárodní smlouvy je fixován již v okamžiku, kdy je předložena Parlamentu k vyslovení souhlasu s ratifikací, takže všichni poslanci a všichni senátoři se s ní mohou detailně seznámit; od tohoto okamžiku je také možné předpokládat, že se objeví oponentní názory na její ústavnost (srov. nález Pl. ÚS 19/08, bod 75). Ve vztahu k prezidentu republiky dlužno doplnit, že on sám zná obsah mezinárodní smlouvy ještě dříve, neboť ji sjednal, případně ji z jeho zmocnění sjednala jako jeho alter ego vláda.

121. V daném případě byla Lisabonská smlouva sjednána vládou České republiky dne13. prosince 2007 v Lisabonu, Poslanecké sněmovně i Senátu byla předložena s žádostí o souhlas s její ratifikací dne 29. ledna 2008. Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s ratifikací Lisabonské smlouvy dne 18. února 2009, Senát 6. května 2009. Od tohoto dne tedy byly možné skupiny poslanců a senátorů (a prezident republiky od okamžiku, kdy mu byla Lisabonská smlouva předložena k ratifikaci) oprávněny navrhnout Ústavnímu soudu posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem. Navrhovatel – skupina senátorů – svůj návrh učinil až dne 29. září 2009, tj. po uplynutí více než jednoho a půl roku od předložení Lisabonské smlouvy senátorům a po uplynutí téměř pěti měsíců po vzniku aktivní procesní legitimace této skupiny. Taková doba – pohybující se v řádu měsíců, a nikoli pouze týdnů – nepochybně přiměřená není, a návrh na zahájení tohoto řízení proto nebyl podán bez zbytečného odkladu. Ústavní soud však návrh na zahájení řízení z tohoto důvodu pro tentokrát neodmítl, neboť navrhovateli nechce zpětně klást k tíži výklad procesních pravidel upravujících přístup k Ústavnímu soudu a lhůty, které Ústavní soud nalezl v tomto rozhodnutí."

Časová tieseň navrhovateľa a kvalifikované hlasovanie senátorov


"124. V té souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že opakovaná vyjádření navrhovatele o časové tísni, ve které byl návrh připravován, jež mají odůvodňovat dvojí doplnění návrhu, není možné akceptovat. Jak již Ústavní soud uvedl výše, Lisabonská smlouva byla Poslanecké sněmovně i Senátu předložena s žádostí o souhlas s její ratifikací dne29. ledna 2008. Jak vyplývá z vyjádření zástupců obou komor Parlamentu (body 37 a 38 tohoto nálezu), otázky možného rozporu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem byly na jednáních těchto komor intenzivně diskutovány a v případě Senátu dokonce vyústily v podání návrhu na přezkum této smlouvy Ústavním soudem (379. usnesení Senátu ze 13. schůze dne 24. dubna 2008; Ústavní soud rozhodl nálezem Pl. ÚS 19/08 dne 26. listopadu 2008). Ústavní soud pokládá za samozřejmé, že senátoři, kteří později podali jako skupina tento návrh, v souladu se svými ústavními povinnostmi nezačali zvažovat možné důvody rozporu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem (podložené relevantní ústavněprávní argumentací, která by obstála v řízení před Ústavním soudem) až teprve v okamžiku, kdy s ratifikací Lisabonské smlouvy Senát vyslovil souhlas, ale dávno před tím, totiž od okamžiku, kdy byla smlouva Senátu předložena. Jinak by o smlouvě nemohli kvalifikovaně vést rozpravu a později hlasovat. ..."

Dojmy navrhovateľov a hrubo urážlivé podanie

124. [pokračovanie] "V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že v řízeních, která před ním probíhají, jakkoliv se dotýkají politických otázek, je třeba uplatňovat ústavněprávně relevantní argumentaci, a nikoliv pouhé dojmy, jak navrhovatel např. činí při hodnocení předchozího nálezu Pl. ÚS 19/08a standardu přezkumu, který v něm Ústavní soud uplatnil (viz bod 32 tohoto nálezu). Za zcela nepřijatelné a na pokraji hrubě urážlivého podání ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba označit nijak neodůvodněný „dojem“ navrhovatele, že je „rozhodnuto už předem“ (tamtéž)."

Pozn. JG: V bode 32 ústavný sud citoval doplnenie návrhu v nasledovnom znení: "Navrhovatelé se nemohou zbavit dojmu, že Ústavní soud při posuzování Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem byl zatím vždy v případě jakýchkoli pochybností spíše na straně Lisabonské smlouvy než na straně ústavního pořádku. Ústavní soud má značnou míru výkladové volnosti a snahu postupovat účelově tak, aby Lisabonská smlouva mohla být prohlášena za neodporující ústavnímu pořádku, nelze Ústavnímu soudu bohužel upřít. To a též některá veřejná vystoupení soudců Ústavního soudu budí dojem, že je rozhodnuto už předem".

Václav Klaus a zdieľaná suverenita

"148. Pokud prezident republiky s tímto vymezením suverenity polemizuje tvrzením, že „pojem sdílená svrchovanost se sice v poslední době poměrně často používá, ale pouze v nerigorózních debatách“, přičemž je tento pojem podle názoru prezidenta republiky „sám o sobě protimluvem“, poněvadž, jak se prezident republiky domnívá, „nejen, že náš právní řád pojem »sdílená svrchovanost« nezná, ale nezná ho ani právo Evropské unie“ (viz bod 61 tohoto nálezu), považuje Ústavní soud za vhodné v té souvislosti připomenout text memoranda připojeného k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie (dostupný na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/neverejne/205891-memorandum.html): „Český národ teprve nedávno opětovně nabyl plné státní svrchovanosti. Vláda České republiky však nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy“.

149. Usnesení vlády České republiky ze dne 13. prosince 1995 č. 732 k žádosti České republiky o přijetí do Evropské unie přitom pověřilo tehdejšího předsedu vlády (a dnešního prezidenta republiky) Václava Klause, aby žádost a memorandum (které bylo v souladu s usnesením vlády nedílnou součástí žádosti) předal v lednu 1996 vládě Italské republiky jako předsednickému státu Evropské unie pro 1. pololetí 1996. Je tedy nepochybné, že prezidentu republiky, ale i dalším politickým činitelům odpovědným za přijetí citovaného memoranda, musel být koncept sdílené suverenity dobře znám již v době, kdy Česká republika ještě nebyla členem Evropské unie. Tuto skutečnost prokázal i sám právní zástupce prezidenta republiky, který z memoranda na ústním jednání obsáhle citoval na podporu tvrzení, že se charakter Evropské unie má Lisabonskou smlouvou zásadně proměnit."


Názory k článku Právo a štylistika: Óda na Ústavný súd ČR:


Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím