rss
Nejvyšší soud judikoval v řízení vedeném pod sp. zn.: 28 Cdo 1548/2006, že podle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
S ohledem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vycházející z názoru, že ačkoliv bylo trestní stíhání zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení o vznesení obvinění, resp. sdělení obvinění) je usnesením předběžné povahy, reflektujícím dosažený (nebo i nedosažený) zákonem předvídaný stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu určitou osobou, a dále s ohledem na skutečnost, že uvedené rozhodnutí je rozhodnutím výrazně zasahujícím do soukromého a osobního života obviněného, nutno uzavřít, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo který byl zproštěn obžaloby, musí mít nárok na náhradu materiální újmy způsobené mu trestním stíháním, jehož vedení se až v průběhu tohoto stíhání ukázalo nedůvodným.
Uvedené jinými slovy znamená nutnost analogické aplikace § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení o vznesení obvinění, resp. sdělení obvinění) odvozuje ze skutečnosti, že obvinění nebylo prokázáno, ačkoli samotné usnesení o zahájení trestního stíhání (dříve usnesení o vznesení obvinění, resp. sdělení obvinění) mohlo být z hlediska trestního řízení aktem zákonným. Z analogické aplikace § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 cit. zákona pak plyne, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost.
Ostatně jestliže trestní řád nestanoví ani nepředepisuje pravidla obrany, potom nevyužití dílčího oprávnění může být i důsledkem zvolené procesní taktiky obviněného, resp. jeho obhájce, a tím i výkonem ústavně chráněného práva na obhajobu podle č. 40 odst. 2, 3 Listiny. Navíc podle trestního řádu je podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání právem (a nikoli povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky. Proto se také nemůže stát (orgány činné v trestním řízení), který se svým sporem neuspěl, zbavit odpovědnosti za škodu představovanou náklady na obranu sloužící k efektivní ochraně práv a sestávající z celé řady úkonů advokáta. Obviněného tak nelze nutit, aby podával proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky v každé procesní situaci zjevně neúspěšnou stížnost jenom proto, aby měl zajištěn nárok na náhradu škody (resp. nákladů na obhajobu) v případě, že bude obvinění zproštěn. Konečně pro závěr o právu na náhradu škody, aniž by byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí i zákonná povinnost státního zástupce kontrolovat zákonnost uvedených usnesení z úřední povinnosti (srov. § 174 odst. 2 písm. e/ tr.ř.).
Milan Kvasnica, 04. 06. 2009 v 17:20 - Ne zcela podobně argumentoval Ústavní soud
Milan Kvasnica, 19. 09. 2009 v 00:32 - Opačné rozhodnutí velkého senátu
Odvolací soud se dopustil výkladové "svévole", jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že "nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost".
Odvolací soud fakticky (ale chybně) dovodil, že nepodáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel dobrovolně zbavil svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.
Ústavní soud je toho názoru, že nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby, k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování a z důvodů jiných ( § 172 tr. ř.), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení § 145 tr. řádu; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by být přípustná ani samotná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud obdobně jako ve výše citovaném nálezu IV. ÚS 3193/10 i nyní dodává, že za situace, kdy státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti, obžaloba podána byla, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti zahájeného trestního stíhání, lze vycházet z předpokladu, že stěžovatelova stížnost by úspěšná nebyla. Stejně jako v citovaném nálezu (resp. nálezu sp. zn. IV. ÚS 618/08), i v této věci se tak jeví striktní požadavek na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus, zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Nemáte oprávnenie pridať názor. Prihláste sa prosím